My o ní možná mluvíme jako o Janžurce, ale v tomhle filmu je za Ivušku: provázejí ji její dcery Theodora, která je jeho režisérkou, a Sabina, jež ji režíruje na divadle. Jejich přítomnost je přiznaná, vstupují před kameru, matky se vyptávají, někdy ji konfrontují. Takový dokumentární portrét ani nemůže být suchopárný a Ivu Janžurovou v něm nahlížíme osobněji, než by se povedlo filmaři bez rodinné vazby.
Theodora navíc v rámci režijní hravosti používá metodu znovuinscenování událostí. Nutí matku hrát si s někdejší sousedkou na princezny na zahradě rodného domu jako na staré fotce. Staví ji po boku Marty Kubišové před někdejší sídlo ÚV KSČ, kde obě hvězdy v roce 1968 vyjadřovaly podporu Alexandru Dubčekovi. A svádí ji znovu dohromady s filmařem Dušanem Hanákem na bratislavském hlavním nádraží, kde spolu ti dva natočili nádherný film Ja milujem, ty miluješ (1980).
Nádherných filmů s Janžurovou je v dokumentu citována pochopitelně řada, ale i s nimi režisérka pracuje invenčně. Záběry z hereččina raného vrcholu, Kachyňova Kočáru do Vídně (1966), prokládá jejími vzpomínkami na konec druhé světové války, stopáž z dalšího majstrštyku, Herzových Petrolejových lamp (1971), zase ilustruje počátky vztahu s jejím životním partnerem Stanislavem Remundou. Dokument ukázkami z rozsáhlé filmografie „Janžurky“ rozumně šetří. Výmluvně ukazuje hereččin žánrový rozptyl, od mistrovských tragických poloh, jež je třeba široké veřejnosti co nejvíc připomínat, po příklady komediálního talentu, s nímž mají diváci Janžurovou spojenou možná až příliš automaticky; nechává si však prostor i pro osobní události a divadelní role. V personální rovině je protagonistka otevřená, vzpomíná na milostné peripetie, nechává číst ze soukromých dopisů a ukazovat záběry z rodinných dovolených, přiznává své někdejší zapálené svazáctví, ale i odvážné vzdorování tlakům režimu. Divadlo reprezentují hlavně pohledy do zákulisí práce na roli Alžběty II. v inscenaci Audience u královny.
A mezi tím jsou poschovávané perličky, momenty, v nichž o sobě fenomenální umělkyně odhalí v jediném okamžiku tolik! Třeba když z ní i při blbnutí s někdejšími spolužačkami žhne touha bavit lidi. Když přiznává svou „chamtivost“ pracovat a strach z „bezužitečnosti“. Když ji vidíme plakat na dva způsoby. „Skáčeš jako tele po mezi,“ čte výtku dávného ctitele ohledně údajného mrhání svým talentem v začátcích kariéry. Snad paní Janžurová promine, ale něco na té větě je – jen bychom ji dnes vyřkli coby vyznání obdivu a lásky. Takhle nikdo jiný hrát neumí.
Režie: Theodora Remundová
ČR / Slovensko 2024
