Chlapci Šuo a Wej spolu chodí do školy v čínském velkoměstě, kamarádi tak úplně nejsou. Jednoho dne Šuo skončí u Weje doma, aby si s ním zahrál videohry. Potká tam i jeho rodiče, jimž okamžitě padne do oka. Tichý, vychovaný kluk usedá s touto dobře situovanou rodinou k večeři, kdy je okamžitě patrné, že doma stoluje mnohem nuznějším způsobem. Rozhodně nemá na výběr tolik sójových omáček, z nichž si každý den může volit Wej.
Ve filmu, který natočil čínský režisér Jianjie Lin, se Šuo pomalu stává novým členem rodiny, vlastně dalším synem, který je tak trochu lepší než Wej, tedy syn „původní“, biologický, jenž tráví čas gamingem a trénováním šermu, takže pro něj třeba vzdělání není prioritou. To Šuo umí jeho rodičům složit kompliment a oni mu pozornost navracejí – zvlášť když se dozvědí, že ho doma otec bije a matka mu zemřela. Nebo to aspoň Šuo tvrdí.
Naše divácká zkušenost s filmy jako Talentovaný pan Ripley, Zabití posvátného jelena nebo nejnověji Saltburn nám velí očekávat další, už trochu úmornou třídní bitvu, v níž se chudý příživník pověsí na bohatou elitu, která to ve své naivitě ani nevidí. Co když jsme zase ve světě oscarového Parazita, říkáte si ve chvílích, kdy Šuo odmítne u hostitelů nabízené šaty a ukáže na tričko, které má na sobě Wej. Že chce právě tento kus oděvu. Režisér však jde ve filmu úspěšně uvedeném na letošním Sundance i Berlinale naštěstí trochu klikatější cestou s méně jasným cílem, která je věrná svému názvu: skutečně se jedná především o rodinné drama ukotvené v čínské realitě, kde páry ještě nedávno nemohly počít víc než jedno dítě. Pro otce a matku se zde tak onen „vetřelec“ stává vlastně novým začátkem, řešením situace, kdy se první dítě tak úplně „nepovedlo“. Což by vám určitě takhle cynicky natvrdo neřekli, svého biologického syna ale začnou upozaďovat.
Kameraman Zhang Jiahao občas na postavy hledí, jako by byly pod mikroskopem, jako dravec soustředěně čeká, co se ve všech těch neosobních, vycíděných, homogenních prostředích stane, zda se v konformitě najde místo pro individualitu. Jindy zase volí důmyslné snímání, kdy to v jedné scéně například dlouho vypadá, že se slaví Wejovy narozeniny, jenže pak se ukáže, že dort dostává Šuo. Občas v nějakém z dialogů probleskne i humor, třeba když Wej odsekne svému otci, který ho chce poslat na studia na Západ: „Ale vždyť všichni říkají, že budoucnost je Čína!“ Větší sílu má ale tahle festivalová novinka ve chvílích, kdy se nesnaží být doslovná. Tehdy se totiž vyvlékne ze své trochu studené, překontrolované vykalkulovanosti a skutečně ožije.
Režie: Jianjie Lin
Čína / Francie / Dánsko / Katar 2024
