Sulejmanův příběh

Sulejmanův příběh Zdroj: Archív

Sulejmanův příběh: Život bez jistot, kde se člověk stává sluhou nejen úředníků, ale i umělé inteligence

Realistický pohled do prostředí čekatelů na azyl v současné francouzské metropoli je filmem, v němž osvěžujícím způsobem rezonuje nejen autenticita snímků Kena Loache, ale zejména obyčejná, poctivá lidskost. Africký mladík Sulejman (Abou Sangare) projíždí na bicyklu deštivou Paříží. Rozváží jídlo pro jednu z donáškových aplikací. Licenci má za velké peníze vypůjčenou od kolegy, který už je ve městě legálně. Sulejman na papíry te­prve čeká; pro imigrační úředníky si nacvičuje historku o tom, jak jej v rodné zemi perzekvovali za politické názory.

Třetí celovečerní film Francouze Borise Lojkina se odehrává během několika dní a má jednoduchou, zato však velmi kinetickou zápletku. Ačkoli by Sulejman potřeboval pilovat svou malou lež, musí pořád někam pospíchat: jednou s rozvážkou, jindy za svým legálním kolegou, aby se mu vyfotil do aplikace, která pracovníka hlídá snad ještě víc než kdejaký skutečný šéf.

Do toho se hlavní hrdina setkává se svým poradcem, jenž se chvástá, že má francouzský imigrační systém zvládnutý a že všechno půjde snadno. A pak je tu zase autobus, jenž imigranty sváží na ubytovnu, kde je nad ránem budí pípání budíku: je potřeba nahlásit se na další nocleh. Jak si při tom všem zachovat alespoň špetku osobní hrdosti? A stojí to vůbec za to?

Sulejmanův příběh tak sugestivně poukazuje na život bez jakýchkoli jistot, život, kde se člověk stává sluhou kontrolovaným nejen úředníky, ale už i roboty. Precizně odpozorované detaily každodenních útrap pak dávají tušit, že režisér nejen pečlivě studoval život přistěhovalců, ale že je i schopný vypravěč. Publikum se velmi brzy ocitá v Sulejmanově kůži a trne, když má hrdina po pár minutách přivézt jídlo policejní hlídce. Co když jej začnou legitimovat?

Je však třeba zdůraznit, že Lojkinův snímek není ani vyloženou obžalobou systému, ani samo­účelným trápením či zne­užíváním slabých a bezbranných postav. Hrdinové filmu totiž na sebe nejsou nikterak zlí nebo zákeřní. Díky tomu není příliš obtížné se Sulejmanem soucítit. Zvlášť když jej ztvárnil neherec Abou Sangare, který ohromně jemně ukazuje všechny odstíny křehkosti své postavy.

Sulejmanův příběh je pří­kladem malého, ale sou­stře­děného filmu, který roste postupně, protože stejně jako jeho hrdina čelí stereotypním předsudkům. Bojuje s nimi upřímnou lidskostí, čímž je cesta do srdcí publika zaručena. Film se promítal na festivalu v Cannes v sekci Un certain regard, kde získal Cenu poroty.

Režie: Boris Lojkine
Francie 2024