Světýlka se točí kolem situace, která se nedá vyřešit jednoznačně „dobře“. Vždycky se někdo trápí
Scenáristka a režisérka Beata Parkanová se zaměřuje na autorské (auto)biografické příběhy z rodinného prostředí. Takový byl její debut Chvilky (2018) i film Slovo, za nějž před dvěma roky získala na MFF Karlovy Vary Cenu za režii a k herecké ceně tamtéž dovedla i svého dvorního herce Martina Fingera. Taková je také její hra Milá Evičko, milý Luďku na prknech Činoherního klubu – a nepřekvapivě do stejného žánru spadají i letošní Světýlka, jimiž se Parkanová vrací do hlavní karlovarské soutěže.
Formálně odvážný film je vyprávěný pohledem předškolačky Amálky, která zjišťuje, že mezi jejími rodiči narůstá nesoulad. Amálkou se stáváme do té míry, že svět vidíme z její výšky (dospělí jsou v záběru často jen od kolen po ramena), že ho cítíme prostřednictvím nesmírně vnímavých dětských „tykadel“, kterým nic neunikne, přestože hlava signály ještě nedokáže úplně rozšifrovat, a že se nacházíme v tom bezhraničním dětském bezčasí, kdy letní den dokáže trvat celou věčnost.
Co se dá během takového letního dne dělat? Probudit se doma a slyšet, jak se o patro níž dospělí tlumeně dohadují. Peskovat kocoura, tak jako dospělí peskují mě. Hodně jíst, hlavně ten oběd u babičky! Schovat se s dědou v bunkru z dek a v autě s ním zpívat morbidní písničky. Sbírat borůvky stylem tři do pusy a jednu do bandasky. Jít na koupačku do lomu. Nechtít jít domů! Masakrovat sousedovi kytky na protest proti tomu, že mi nikdo nechce říct, co se děje. Nebo si hrát s kamínky a sklíčky v tom zapadlém koutě zahrady, kde to mám nejradši… Parkanová vypráví v dlouhých prosluněných záběrech, nechává čas téct jako med, přitom v dálce chystá mraky. Jedinečnou atmosféru dětství buduje se zdánlivou samozřejmostí a vyšperkovává ji poetizujícími prostřihy. Vedle svého obvyklého Martina Fingera, který se u ní přehrává z tatínků na dědečky, dává režisérka obrovskou hereckou příležitost Veronice Žilkové (jak dlouho ta podobnou neměla?!), jež střídá pragmatickou tchyni, ráznou matku i trpělivou babičku. Elizaveta Maximová a Marek Geišberg coby rodiče jsou důležití spíš svou nepřítomností, brada zato padá z výkonu maličké Mii Bankó v hlavní roli: taková přirozenost bez umělého přislazování roztomilostí nebyla v české kinematografii k vidění… od nevímkdy, stejně jako se od nevímkdy táhne dětství.
Světýlka se točí kolem situace, která se nedá vyřešit jednoznačně „dobře“; vždycky se bude někdo trápit. Takový svět někdy je. Každá Amálka to jednou zjistí, i když to ještě dlouho nebude chápat. A to, že o tom Parkanová vypráví tak citlivě, neznamená, že to nebolí.
Režie: Beata Parkanová
ČR / Slovensko 2024
