Legendární tenisový bouřlivák Ilie Năstase zvaný Nasty je předmětem zájmu rumunského dokumentaristy Tudora Giurgiua. Film Nasty přitom není jenom portrétem výstředního sportovce a baviče, ale i skicou doby, v níž tenis byl pomalejší a elegantnější a závod o postavení v žebříčku ATP se teprve rozbíhal: vždyť Năstase byl v roce 1973 jeho první jedničkou. Nasty nyní běží v rámci MFF Karlovy Vary a od 7. července bude k vidění na platformách HBO a Max.
Dokument Nasty nespoléhá jen na obecnou barvitost Ilieho Năstaseho. Režisér Tudor Giurgiu (O šnecích a lidech) se střihačem Tudorem D. Popescem vyprávění ilustrují množstvím archivních záběrů, které odkrývají divoké soupeření na kurtu i přátelství mimo něj. S režisérem Giurgiem i tenistou Iliem Năstasem jsem se potkal na festivalu v Cannes, kde měl film premiéru. „To vám povím, jednou jsem si zapinkal i s vaším prezidentem Václavem Klausem,“ zavzpomínal Năstase. „Jeho politiku hodnotit nebudu, ale zapůsobil na mě jako frajer, když si sám umetl kurt a nenechal to udělat ochranku,“ natáhl se rumunský tenista po sklenici vína.
Pane režisére, jste tenisový fanda? Jak jste přišel na nápad portrétního dokumentu právě o Iliem?
Tudor Giurgiu: Illie je stále naživu a ve formě. Paměť mu slouží a nikdo o něm žádný film neudělal, ať už v zahraničí, nebo doma. Tak jsem si říkal – proč ne? Je to barvitá postava, a to nejen pro dokument! Šlo by s ním udělat seriál, kde by se dala popisovat dobrodružství, která zažil Illie a jeho parťák Ion Țiriac. A když jsme začali shánět první archivy a pořizovat první rozhovory, došlo mi, že Nasty nebude jenom o Illem, ale obecně o 70. letech. Má to pro mě osobní motiv, protože jsem se narodil v roce 1972. Illie tehdy vyhrával turnaje. Byla to tak pro mě možnost navštívit dobu, která je už dávno pryč. A připadalo mi, že je dobré ukázat ji dnešní generaci: jak to tehdy bylo, co se hrálo za hudbu, za filmy, jaké byly večírky.
Illie, jak na tu dobu vzpomínáte?
Ilie Năstase: Podívejte, já jsem si život nijak nelinkoval. Ty věci se prostě děly. A taky jsem, jaký jsem. Na kurtu jsem se choval bouřlivě. Tehdy to bylo akceptovatelné, dneska už jsou pravidla jiná. Všechno je striktnější, přísnější. A je dost dobře možné, že v tenise se pravidla chování na kurtu zpřísňovala právě kvůli mně a ještě třeba Johnovi McEnroeovi. Když je člověk jednička, dost se vám promíjí. Ale taky jsem zaplatil dost na pokutách.
Tudor Giurgiu: Ilie se přišel podívat na první projekci hrubého střihu a bylo to pro něj hodně emocionální. Rozplakal se. Zatímco my jsme se dívali na film, ve kterém jsme objevovali něco, co rumunská veřejnost neznala. Přestože Ilie byl rumunskou hvězdou a jeho zápasy naše televize přenášela, nikdy jsme na obrazovkách neviděli ty jeho teatrální výstupy, vztekání se na kurtu a podobně. Komunisti v tomhle ohledu jeho obraz dost čistili a cenzurovali.
Ilie Năstase: Měli za mě zaplatit ty pokuty!
Tudor Giurgiu: Ano. Důležité bylo, že jsme se dostali k archivům z Ilieho slavných zápasů. Bylo to mnohem dražší, než jsme si na začátku mysleli, minuta z Wimbledonu stála 25 tisíc dolarů. Jediná minuta! Ale bylo to nezbytné. Je to skvělý materiál, který nejde nahradit. Bez něj by to vůbec nedávalo smysl.
V jakém ohledu?
Ilie Năstase: Jsme tam zachycení doopravdy, ty věci se opravdu děly. Už třeba ty přezdívky, jaké jsme si dávali. Mně říkali Komáre, protože jsem byl z komunistické země. Stan Smith byl u mě Godzilla. Arthur Ashe, tomu jsem říkal Negrone, byl černý. Bylo to přátelské. Nikdo se nerozčiloval. S Ashem jsme byli velcí kamarádi! V té době existovalo pravidlo, že máme být na kurtu stejně oblečení, on hned na mě, jestli se nechci natřít načerno. Všichni se zasmějí, není na tom nic rasistického.
Na kurtu jste svedl několik velkých bitev s Johnem McEnroem. Slavná je zejména ta z US Open 1979, kdy vám rozhodčí sebral body i hru pro zdržování a hádky. Diváci si vynutili změnu rozhodčího, pak jste stejně prohrál. Z archivu při hře působíte dost vypjatě, jaký jste měli s Johnem vztah?
Ilie Năstase: Na kurtu a mimo něj, to jsou úplně jiné role. A když je po zápase, je po zápase. Vyhrál jsi, nebo prohrál, ale neuděláš s tím už nic. Takže když jsme dohráli ten zápas, já mu v šatně povídám, že mám venku dvě holky a jestli se nechce přidat na večeři. Byla jedna nebo dvě v noci a John bydlel kousek od stadionů ve městě Douglaston. „Nasty, znám tam jedno místo, kde bude otevřeno.“ A šli jsme do McDonaldu. Zůstali jsme do tří do rána. Nasmáli jsme se.
Hořkost z prohry byla pryč?
Ilie Năstase: Jasně, že jsem chtěl vyhrát, ale mezi výhrou a prohrou pro mě nikdy nebyl moc velký rozdíl. Nebyla to nikdy otázka smrti. Když prohraješ, tak prohraješ. A co.
Ve filmu to vypadá, že ač soupeři, drželi jste jako tenisté všichni spolu. Bylo to tak?
Ilie Năstase: Jezdili jsme po stejných turnajích, cestovali jsme spolu. Já měl blízko k Italům a Jihoameričanům. Severoameričani zůstávali spíš s Angličany a Australany. Byly to takové dvě skupiny, ale všichni jsme se přátelili. Neřešili jsme, jestli je někdo z komunistického Rumunska nebo z Jižní Afriky. Byli jsme parta kluků, kteří hráli tenis a chtěli v tom uspět.
Ducha chudého socialismu ve filmu znázorňuje scéna, kdy jste s vaším kolegou Ionem Țiriacem na Západě kupovali tenisky, abyste je prodali v Rumunsku. Dělali jste to často?
Tudor Giurgiu: To dělal Țiriac!
Ilie Năstase: Řeknu to takhle: nebyli jsme žebráci, ale chudí jsme byli.
Tudor Giurgiu: Ilie má spoustu takových historek. A pro mě bylo nejtěžší najít k nim odpovídající záběry. Dělali jsme si seznam, co musíme všechno sehnat, jaké archivy koupit. Ale pak mi došlo, že na to nemáme rozpočet, nemůžeme to koupit všechno.
Ilie Năstase: Kdybych nemusel platit ty pokuty, mohl jsem si to dovolit koupit sám!
Tudor Giurgiu: A pak samozřejmě najít strukturu a vyprávět to přehledně, neztratit se v letopočtech. Nad tím jsem si taky lámal hlavu.
Ilie Năstase: Aspoň to není nuda! Někdy se na ty dokumenty nedá koukat. Tohle je sranda. Tudore, přemýšlíš už o druhém dílu? Příběhy bych na to měl!
Jak snadno se vám podařilo k natáčení přemluvit tenisové legendy?
Tudor Giurgiu: Překvapilo mě, že nikdo z nich nechtěl honorář. To se normálně neděje. Pak jsme seděli s Billie Jean King nebo s Matsem Wilanderem a všichni o Iliem mluvili tak hezky, že jsem je musel zastavovat. „Hoši, neděláme mramorizaci, Ilie má taky svojí stinnou stránku.“ Řekli mi, že to vědí, ale že jeho šarm, štědrost a elegance jsou mnohem důležitější než ty blbosti. A že jich nasekal! Argumentovali, že se k nim staví čelem, ale víc jim šlo o to přátelství a o tu partu. Bylo zajímavé, že se neviděli roky, ale stejně z nich vyzařovala otevřenost a vzájemná blízkost.
Ilie Năstase: Taky jsme chodili na večeře i s rodinami. Mám dojem, že tenisté dneska jenom hrají zápas ani se neosprchují a jedou do hotelu. S nikým se nevidí. My jsme po zápase šli mezi lidi, podepsat se, pozdravit. Dneska to moc není. Ale nevidím v tom chybu hráčů, spíš těch, kteří se o ně starají a stavějí okolo nich neprostupné zdi.
Jak vnímáte proměnu samotné hry?
Ilie Năstase: Mění se pravidla, mění se vybavení. Tenis je dneska mnohem fyzičtější, připomíná v tom fotbal nebo basketbal. Hráči jsou vyšší, lépe trénovaní. My jsme byli spíš techničtější.
Co je jádrem vaší lásky k tenisu?
Ilie Năstase: Zábava. Smith říkal, že kdybych se změnil, vyhrával bych víc. Ale k čemu? Vždyť jsem byl světovou jedničkou. Dostal jsem se tam tím, jaký jsem byl. Kdybych dřel, chodil tam jako do práce? Vždyť práce je nuda! Jednou mi jeden chlapík v Paříži říkal: „Nastase, ty jseš jak z filmu!“ A já mu odpověděl: „Příteli, nedělám film, dělám divadlo!“ A kvůli tomu na mě lidi chodili. Ne proto, jestli vyhraju nebo prohraju, ale na tu show. A za ni jsem nikdy zaplaceno nedostal. Jenom pokuty! Nejspíš bych měl žalovat ATP, chtít po nich peníze za svůj styl!
Tudor Giurgiu: Tohle nám řekla právě Billie Jean King: „V Americe se nechodí na tenis, lidi chodí na zábavu. Hraje Nasty? Dejte mi lístek, popcorn, pitíčko, okamžitě!“
Ilie Năstase: Diváci neřešili, jak to dopadne. A já to mám stejně. Samozřejmě že v jádru jsem vyhrát chtěl, protože na prohrách nic zábavného není. Ale dá se prohrát ve stylu. A to je ok.
