O norském soutěžním snímku Až na věky mluví celé Vary a teď i jeho režisérka; s Reflexem. Krásní Seveřané v něm bojují s vášní i povinnostmi a pak jim aplauduje celý sál vestoje, půlka v slzách, druhá půlka s úsměvy typu měsíček na hnoji. Norská scenáristka a režisérka LILJA INGOLFSDOTTIR (48) strávila rok na pražské FAMU a nyní svým snímkem dobyla Vary: „Tenhle festival mi dodal energii a naději, že kinematografie není mrtvá!“ Intimní psychologické drama podmanivě popisuje boj dvaačtyřicetileté matky o vlastní identitu, kariéru, o muže i o děti.
Váš film má momentálně na česko-slovenské filmové databázi možná nejvyšší hodnocení, co za dlouhá léta u soutěžáku pamatuju – 88 %. Jak jste si na předvčerejší premiéře užili ovace ve Velkém sále?
Bylo to báječné. Cítila jsem se jak pod vodopádem lásky, bylo to jako ve filmu – lidi kolem měli vlhké oči a pohnuté výrazy a bylo vidět, že jsme se jich dotkli, že na ně film zapůsobil, že se s ním propojili. Promiňte, zním při vzpomínce na to nejspíš jako blázen z romantické komedie, ale bylo to opravdu kouzelné.
Velký sál Thermalu pojme bezmála 1200 lidí. Měli jste plno?
Narváno! Můj producent Thomas Robsahm mi tvrdil, že Až na věky bude divácký film, že se na něj bude chodit, že jeho tematika i civilní forma zpracování osloví spoustu lidí. Na druhou stranu je to psychologický film, vlastně artový...
Ve své recenzi pro Reflex jsem napsala, že „první půlhodinu snímku jsem měla nepříjemný dojem, že někdo zfilmoval můj život a dluží mi vysvětlení“. Sama jsem třiačtyřicetiletá matka čtyř dětí se dvěma různými partnery, která se snaží realizovat v kreativní práci a občas nezvládá výchovu… Máte pocit, že si v tom filmu každý něco najde?
Po prvních zkušebních projekcích jsem si uvědomila, že se k němu skutečně zajímavě vztahují různí lidé třeba včetně mladých mužů, kteří nemají čtyři děti a rozhodně nejsou matkami jako naše protagonistka Marie. I těmihle diváky projekce hluboce hnula. Předevšírem mě pak někteří snad až šokovali, když mi tvrdili například to, že to pro ně byl transformační zážitek, místy až fyzický.
Až na věky je prý po dvanácti letech první čistě norský film v karlovarské soutěži. Jak je to možné? Vždyť vaše kinematografie je skvělá, máte Mortena Tylduma, Joachima Triera, Aksela Hennieho a další zajímavé režiséry.
Souhlasím. Vidím Nory jako filmový národ, velmi úspěšný na mezinárodní scéně. Rozhodně.
Jak se píše ve festivalovém katalogu, váš snímek „nepřínáší příběh o hledání pravé lásky, ale naopak svěžím způsobem zkoumá současné představy o romantických vztazích, rovnosti ve vztahu i síle ženství“. Je to přesně to, co jste zamýšlela, nebo byste ráda ještě něco dodala?
Žijeme ve společnosti, kde si ženy, zejména ve Skandinávii a možná v západním světě obecně, myslí, že se musí stát muži, aby byly silné. No, není divu – jakožto ženy jsme byly stovky let bez práv, o jakékoli moci nemluvě. Chci přispět svým dílem k obnově ženské síly. Nemusíme ovládat karate, být úplně nezávislé a nedotknutelné a nikoho nepotřebovat, jako to mají superhrdinky ve filmech. My ženy potřebujeme vzájemnou oporu a podporu všech kolem, třeba abychom byly dobrými matkami a abychom zvládaly nároky, jaké na nás tahle společnost klade. Z mé hrdinky se stane tvrdá žena, je naštvaná, protože se cítí bezmocná. Snaží se probudit v sobě typicky mužské reakce a vlastnosti, ale nepomůže to, dokud prostřednictvím krize a transformačního procesu nezmění svou podstatu a nestane se měkkou, ale přesto silnější. To je ta skutečná síla – stromy, když jsou mladé a silné, jsou měkké. Až když zestárnou, ztvrdnou. Myslím, že ženy se bojí projevit citlivost a měkkost, aby neztratily pozici, kterou si v průběhu staletí vydobyly. Musíme se přes to přenést a dovolit si být intuitivní, emocionální a jemné.
Při dnešním boomu autofikce v literatuře se vás jakožto autorky scénáře nemůžu nezeptat, jak moc z toho příběhu pramení z vašeho života.
Jednotlivé scény a konverzace jsou fiktivní, ale emocionální základ, pocity, zkušenosti, to je opravdu osobní. Vycházela jsem z krize, kterou jsem prožila s vlastním manželem před mnoha lety. Jsem matkou čtyř dětí, mám dvě děti s jedním mužem a další dvě s mým současným manželem, který je zároveň kameramanem filmu Až na věky (jmenuje se Øystein Mamen; pozn. K. K.). Naše roztržka a následná krize vztahu byla výchozím bodem pro scénář a oba jsme cítili, že je dobrý nápad dělat tento film společně. Byla to terapie, vypsala jsem se z toho, a asi je to tak autentické právě díky hloubce té krize. Opět, bude to znít pateticky, ale jsem pyšná na to, že jsme se dokázali odrazit ze dna a dnes stojíme hrdě před karlovarským publikem a předkládáme jim záblesk světla vykřesaný z temnoty.
Jak snímek vznikal? Vše bez problému?
Díkybohu ano. Jsme opravdu malý tým, ale kvalifikovaný a výkonný. Manžel je fantastický kameraman, točil i vysloveně umělecké filmy a dokumenty, tudíž je zvyklý na leccos a velmi flexibilní; měl jednoho nebo dva asistenty a to bylo všechno, na světlo a kameru dohromady. Občas nás bylo na place jen pět šest. Kostýmy i make-up jsem si vzala na starosti já sama, a pokud jde o výpravu a kulisy, stěhovali jsme se k lidem domů, třeba k mé kamarádce, mámě malých dětí, a točili tam. Použili jsme všechny rekvizity, které tam byly – všechen ten děstký kreativní nepořádek, dřez plný nádobí, cokoli. Kámoška řekla: Fajn, jen si tu v klidu točte, já prostě půjdu s dětmi ven.
Jak dlouho jste, proboha, točili?
Nebojte se, další rodinnou krizi jsme nezpůsobili, zašli jsme tam párkrát během deseti dní nebo tak nějak. A to samé jsme udělali v případě domácnosti, do níž se filmová Marie posléze uchýlila. Neměli jsme velký rozpočet, a na vytvoření takhle autentického interiéru buď potřebujete hodně peněz, nebo taky žádné, ale pak prostě musíte někoho vystěhovat. Sama víte, že ten neuvěřitelný nepořádek po hraní malých dětí v podstatě nelze profesionálně vytvořit. Ten brajgl musí vzniknout živelně.
Váš film tu má takový úspěch, až si člověk říká, proč jste si vybrali zrovna karlovarskou hlavní soutěž a nemířili do míst nejvyšších, do Cannes nebo Berlína…
Nebylo to jen moje rozhodnutí. Můj producent, distributor a obchodní agent dostali spoustu pozvánek, které jsme odmítli, na různé festivaly. Karlovy Vary si vybrali proto, že je to neskutečně energický, živelný festival plný mladých lidí, tradičních festivalových náročnějších diváků. Vary jsou proslulé nejen coby krásné město, ale festival má precizní organizaci a velkolepé projekční sály, typicky úplně vyprodané. Zatímco někde na festivalu v Torontu by takový umělecký film možná zůstal v soutěži nepovšimnut mezi mnohem většími komerčními filmy, Vary jsou festivalem pro skutečné cinefily.
Před téměř pětadvaceti lety jste studovala na pražské FAMU. Zůstalo ve vás něco českého?
Vzpomínám na tu dobu jako na silný, nádherný rok. Byla jsem tu coby členka mezinárodního programu, stážistka. Měla jsem na FAMU opravdu skvělé mentory, třeba Miroslava Mandiče nebo producentku Karlu Stojákovou, s níž se dodnes přátelím a roky se domlouváme na společném projektu. Natočila jsem díky nim během pražských studií čtyřicetiminutový film, můj do té doby nejdelší.
Ve čtvrtek z Varů odjíždíte. Viděla jste tu něco dobrého v kině?
Jistě, ale taky jsem se procházela po kolonádách, pila termální prameny a užívala si okolí svého hotelu s romantickým jménem Ulrika. Viděla jsem tady film Rúnara Rúnarssona Když slunce vyhasne, který letos na festivalu v Cannes otevíral sekci Un Certain Regard; jsem totiž napůl Islanďanka. A byla jsem nadšená z projekce snímku Architektura ČSSR 58–89, který právě produkovala Karla Stojáková, kvůli níž jsem na něj šla do kina. Ohromilo mě, že projekce dvouhodinového dokumentu o stavbách dokáže zaplnit a roztleskat Velký sál. Říkala jsem si: To je krásné a neskutečné místo, lidi prostě v jedenáct dopoledne dorazí na snímek o nějakých barácích, zasednou bezmála 1200 míst v sále a po projekci se o architektuře a o filmu s vášní baví… Tenhle festival mi dodal energii a naději, že kinematografie není mrtvá!
