Chlorofyl, pětasedmdesátiminutový komorní snímek italské režisérky, scenáristky a animátorky Ivany Glorie, soutěží v osvěžující karlovarské sekci Proxima, která představuje moderní, nové, většinou energické, každopádně nekonvenční filmy. Tento kontemplativní debut o lásce k přírodě a o možnostech přijetí vlastní jinakosti i celoživotního pocitu žalu k nim rozhodně patří. Fantasy natočenou podle scénáře etablovaného tvůrce Marca Borromeiho přišly do backstage Reflexu v prvním patře Thermalu představit Ivana Gloria a Sarah Short, představitelka introvertní, vzpurné dospívající Maii.
Váš film, to je napůl Pěna dní Borise Viana, kde hrdince Chloe začne růst v plíci leknín a zabíjí ji, napůl mýtus o nymfě Dafné, která se na útěku před zamilovaným Apollónem proměnila ve vavřínový strom, další filozofické odkazy jsou v souvislosti s česáním ovoce a bujícím rostlinstvem nasnadě. Probírali jste s autorem scénáře Marcem Borromeim takový přesah a takové aluze? Chtěl vám své dílo vysvětlovat, nebo vám prostě dal scénář do ruky a to bylo celé?
IVANA: Nejdřív mě donutil přečíst si scénář a pak mi vysvětlil svůj záměr a proč měl potřebu napsat příběh o strachu ze změny, o proměně. Chlorofyl je spíš filmem o identitě než ekologickým snímkem. Možná byla pověst o Dafné Marcovou inspirací, ale pro mě to motivické a tematické spojení není tak silné. Dafné se proměnila ve vavřín, aby utekla bohu, jehož lásku neopětuje, ale Maia před ničím neutíká, ta jen hledá sama sebe.
Saro, jak jste příběh vnímala vy?
SARAH: Maia musí přijmout, že v ní dochází ke změně. Možná je to do jisté míry i ekologické téma: příroda je něco, co jsme jakožto lidstvo odnepaměti toužili mít pod kontrolou. Maia si také myslela, že všechno může být pod její kontrolou, ale nebylo tomu tak; přestává bojovat, odevzdá se svému pnutí a přijímá svou proměnu.
Ivano, co jste k Marcovu příběhu přidala? Je to váš celovečerní debut, ale máte na kontě krátké filmy a reklamní videa s jedinečnou estetikou… Jako animátorka máte něco, co mnozí režiséři nemají. Jak jste to ve filmu využila?
IVANA: Vždycky začínám s obrázky a s kreslením. Připravili jsem výběr obrázků z jiných filmů, vytvořila jsem pro náš maličký filmový štáb moodboard, abych jim nastínila, kam chceme diváka zavést, do jaké nálady, do jakých barev, světů, pocitů. Když jsem pak potkala Saru a ostatní herce, inspirovala jsem se jimi. Například Sarah umí stojku, provaz a rozštěp. Jakmile jsem viděla, jak to předvádí na jednom na večírku, řekla jsem si: Bože, to je tak super! Takže výhradně proto je teď ve filmu scéna, kde Maia dělá stojku a rozštěp.
Kde jste se to naučila, Saro?
SARAH: Když jsem byla malá, dělala jsem sportovní gymnastiku. A nebála jsem se ničeho – ačkoli teď už se musím na takové výkony dost rozcvičit, aby ve mně něco nekřuplo. Jinak ten moodboard byl pro mě opravdu velmi užitečný. Byla v něm spousta odkazů na popkulturu, melancholické barvy, všechny obrázky ukazovaly něco podivného. Pomohlo mi to vcítit se do Maii, která se mění v něco, co je lidské, ale zároveň to není lidské, a potřebuje se s tím neznámým tvorem sžít. Pro tenhle konkrétní film je moodboard mnohem užitečnější než vlastní scénář.
IVANA: Umístila jsem do něj snímky z Antikrista a Melancholie Larse von Triera, ale i popinu typu The Royal Tenenbaums, Takové zvláštní rodinky Wese Andersona – fotku Gwyneth Paltrow v kožešinovém kabátě. Za ní byla červená zeď a tu jsem hrozně chtěla do svého filmu, protože Maia má zelené vlasy, pro ten krásný barevný kontrast. Když jsme dělali průzkum lokací, náš skaut měl málo času, ovšem ten jediný dům, dům zvláštního sadaře Tea, kam Maia přijede pracovat a dočasně žít, už měl červené zdi! Takže jsme nemuseli nic měnit.
Jak dlouho jste točili?
IVANA: Čtyři týdny. Ale pro představu, všechny scény v sadu byly hotové za den a šest hodin.
SARAH: Valentina (Valentina Branchetti je skutečné jméno Ivany Glorie; pozn. K. K.) totiž jede děsnej freestyle! Něco jsme točily na skateboardu…
Ivano, velmi jste mi svým profesním backgroundem a hravým přístupem připomněla dva české tvůrce, Martina Krejčího a Marii Dvořákovou, kteří jsou rovněž úspěšní reklamní režiséři a hned za své první snímky o přírodních anomáliích byli oceněni, Marie dokonce dostala Oscara. Co pro vás jako pro režisérku znamená, že jste součástí reklamní branže, že jste zvyklá na požadavky klientů, dokážete měřit očekávání zadavatele, trhu i publika?
IVANA: V počátcích své kariéry jsem ani nedoufala, že bych kdy mohla pracovat ve filmu. Považovala jsem takovou kariéru za něco velmi vzdáleného, na co musíte být bohatý. Proto jsem začal dělat malé projekty, jako jsou reklamy, protože ty vám zajistí peníze a také vás donutí experimentovat. Takže v tomto směru jsou velmi propojené s tou velkou kinematografií. Práce v reklamě mě myslím vyškolila a pozitivně mě ovlivňuje: hodně využívám stop motion, fázovou animaci, a storyboardy, taky netočím nic navíc, protože vím, co potřebuju... Pomohlo mi, že jsem vzešla z flexibilního, tržního prostředí. Když se změní okolnosti – strhne se bouře, zraní se vám herec nebo zaspí –, stejně si najdete způsob, jak scénu natočit. V Chlorofylu jsme to udělali tolikrát! Klíčem k práci v kinematografii nebo kdekoli na place je flexibilita.
Co jste zažily během natáčení vtipného?
SARAH: Kristapána, vzpomínáš, jak jsme točili ve skleníku tu scénu s umělým deštěm? To byla katastrofa! Taková ta mašinka, co vám udělá přirozený déšť, přijde na dvacet tisíc eur, navíc by se k nám vezla až z Říma, přičemž jsme natáčeli na Sardiniii… No tak jsme si v rámci akce Do it yourself nechaly od spřáteleného inženýra vyrobit vlastní vehikl na tropický déšť. Na natáčení té klíčové scény jsme měly dvě noci. První proběhla skvěle, během druhé městští inženýři nečekaně provedli odstávku vody. Tudíž jsme měly kulový a ne déšť.
IVANA: Takže jsem vzala do ruky zahradní hadici napojenou na nádrž a udělala si takový domácí tropický déšť.
SARAH: Jenže tím pádem ta voda byla ledová a my v tom tropickém dešti museli s Michelem Ragnem, který hraje Tea, pronášet velmi hluboké věty. Přes tu vodní clonu jsme se neviděli a ani náhodou jsme se navzájem neslyšeli. Jak u blbých na dvorku. Byla jsem nahatá, hluchoslepá a v ledárně deklamovala moudra.
Ano, herectví je práce snů. Pro tyhle momenty to přece děláte. Ale řekněte mi prosím obě, na čem teď pracujete nebo jaké filmové projekty jsou u vás na spadnutí…
IVANA: V Itálii momentálně prožíváme soumrak kinematografie; zákon o daňových úlevách je už nějakou dobu zablokován, takže veškerá produkce stojí, nikdo nepracuje. Takže pro nás všechny bylo příjemné vypadnout z toho marasmu, zajet si sem do krásného českého lázeňského města uprostřed toho bezúčelného bezčasí a oslavit to, co jsme udělali. Jinak píšu scénář k celovečernímu filmu a pracuju na dokumentu, který začal vznikat před pěti lety v New Yorku, kam se pravděpodobně letos vrátím, abych ho dokončila. A právě jsem dotočila krátký film o kině ve svém rodném městě; bezmála stoleté kino se chystá zavřít. Natočila jsem to iPhonem spolu s kameramanem Paola Sorrentina Lucou Bigazzim, což je jeden z nejlepších kameramanů v celé Itálii. Třeba zvrátíme osud a naše kino zůstane na mapě, ale chtěla jsem i zachovat obrázky z toho místa, kam jsem jako malá chodila na pohádky, kde vlastně začala moje profesní dráha, moje celoživotní láska.
SARAH: Já nedávno natočila snímek Su a Lore, je o zahradničení; zase ty kytky! A hraju ve čtyřdílné minisérii Marconi italské RAI o Guglielmu Marconim, vynálezci telegrafu, snad už brzy na vašich obrazovkách. V Itálii, v Turíně, kde žiju, se momentálně loučím – stěhuju se do Londýna, abych pokračovala ve studiu herectví, zaměřuju se na divadlení herectví, konkrétně na Shakespearovy hry. Už od počátku září budu možná shakespearovské kousky hrát někde jinde. Těším se, co mi osud přinese. Snad to bude zas nějaký tak zajímavý projekt jako Chlorofyl.
