Mít šestiletou hlavní hrdinku vás vábí jít do kýče, říká Beata Parkanová, autorka varského filmu Světýlka
Po dvou letech od uvedení snímku Slovo, za který získala na MFF Karlovy Vary cenu za režii, se autorská filmařka Beata Parkanová vrací do hlavní festivalové soutěže s dramatem Světýlka. Jeho hlavní hrdinkou je předškolačka Amálka, která po svém vnímá manželskou krizi svých rodičů. „Světýlka se odehrávají v době, která je určená letopočtem, ale jmenuje se dětství,“ říká o nesmírně citlivě natočeném filmu jeho scenáristka a režisérka.
Vyprávět film z pohledu dítěte, a to i doslova úhlem záběru, je odvážný záměr. Zrazoval vás od něj někdo?
Při první verzi scénáře jsem zjistila, že se nějakým způsobem zrazuju já sama. Když píšete o hlavní postavě, které je šest let, chtě nechtě se přesmýkáváte do vnějšího pohledu na dětství a dopouštíte se dětskosti ve smyslu infantility, která mívá blízko ke kýči. Jste prostě nepřesný a nepravdivý. Když jsem při té první verzi scénáře cítila, že jsem od nacítění na tu situaci a na šestiletou hrdinku uhnula do vnějšího a už nějak reflektujícího nahlížení na dětství, pomohl mi dramaturg Meir Lubor Dohnal, se kterým spolupracuju už od FAMU. Našel místo ve scénáři, kde ta chyba je, ale nevyřešil ji za mě, a já se s tím místem pak půl roku trápila.
Které to bylo?
Když jde Amálka po hádce rodičů ke studni. Napsala jsem původně něco jako že jí vypráví, že co vidí na hladině, vidí i na nebi, dneska už mi to taky přijde blbý. Protože jsou Světýlka částečně autobiografická, asi jsem si k sobě nechtěla připustit moment jejího zhroucení. Ale když jsem si uvědomila, že se ta holčička zhroutit musí, že se o ni musíme bát, skákala jsem radostí a tleskala si, že jsem to našla, a příběh se od toho místa rozloupl dozadu i dopředu a pročistil se. Mít šestiletou hrdinku vás taky vábí jít do kýče, třeba v kostýmech nebo v práci s kamerou. V tomhle ohledu mi zase velmi pomohl střihač Alois Fišárek, který četl všechny moje scénáře dlouho před natáčením. Tady mi říkal – nedělej nadhledy a podhledy. Kameramana to k tomu přirozeně vedlo, ale Lojza měl hlubokou pravdu: Amálka je přece ve svém světě rovným partnerem všech. Nadhledy a podhledy by byly vizuální kýč.
Aloisi Fišárkovi jsou Světýlka věnovaná, konzultovala jste s ním i svou divadelní režii v Činoherním klubu. Zemřel loni v listopadu. Evidentně pro vás byl víc než střihačem...
Byl to můj blízký přítel v umění i v osobním životě. Když jsem s ním dělala svůj první film Chvilky, velmi velkoryse mě vtáhl ke střihu jako svoji partnerku. Klidně mohl říct – Beato, sedněte si dozadu, já vám to nějak sestříhám. Ale on si mě vzal rovnou k sobě a nedělal to proto, abych se cítila líp, ale protože tak pracoval. A partnerkou jsem pro něj byla i u Slova a Světýlek. Ve světě filmu jsme spolu byli v bezpečí, věděli jsme, že oba můžeme dělat chyby, můžeme se mýlit, můžeme zkoušet, můžeme si spolu říkat blbý nápady a zároveň vědět, že to nějak najdeme. Byl pro mě jedním z nejdůležitějších lidí v práci i v životě, pracovat s ním byl dar.
Jak jste objevila představitelku Amálky, Miu Bankó?
Do role dcery ve Slovu jsem vybrala Leu Bankó. A ta na casting přišla se svou sestrou Miou, tehdy čtyřletou zrzavou okatou holčičkou. Zapamatovala jsem si ji, a když jsme měli začít hledat Amálku do Světýlek, prostě jsem ji uviděla před sebou a napsala producentovi Vojtěchu Fričovi, že to je ona. A on byl tak velkorysý, bláznivý nebo unavený, že souhlasil, že Amálku bude hrát holčička bez jakékoliv filmařské zkušenosti. A teprve potom jsme s Miou zjistily, že máme narozeniny ve stejný den, 18. ledna.
Jak jste Mie vysvětlovala, jak těžkým obdobím její postava prochází? Amálka ví, že se něco děje a že se její svět hroutí, ale nikdo z dospělých s ní o tom nechce mluvit...
Pravdivě, a bylo to nesmírně těžké místo natáčení. Vysvětlili jsme Mie, co se stalo a že potřebujeme, aby plakala. Byla jsem ta surová režisérka, která po ní chtěla, aby ztvárnila autentickou bolest a slzy. Některá místa při natáčení filmu se sedmiletým člověkem v hlavní roli jsou na pro něj na hraně, a možná ještě víc pro mě. Dlouho jsem si v sobě rovnala, jestli jsme vůči ní byli se vším v pořádku.
Chtěla by Mia Bankó hrát dál?
Ráda říkám, že jsme v jejím případě nebalamutili malé dítě, ale pracovali jsme s herečkou, která podala herecký výkon. Balamutit dítě se dá v epizodní roli, ale aby Mia utáhla celovečerní film, musela pochopit, že je v práci, ta práce se jmenuje natáčení a její profese je herečka. A ona to nějakým vyšším stavem své duše pochopila, takže opravdu pracovala. Je ale velká zodpovědnost, jak velmi proměníte dětství člověka, když z něj uděláte filmovou hvězdu, a to jsme zdůrazňovali i její rodině. Musíme Miu bedlivě střežit, abychom nepřekročili nějakou zdravou hranici.
Jak jste obsadila Veroniku Žilkovou jako babičku? Už dlouho nedostala tak výraznou a silnou roli.
Nechci si dělat obsazování těžší, než už je, a nechodím proti povaze herců. Věděla jsem, že základní charakteristikou postavy babičky jsou přebytky energie. A přišlo mi výhodnější spíš ubírat než přidávat, to znamená mít herečku, která přebytky energie má taky, a usměrňovat je. A taková je i Veronika. Navíc si pamatuju, jaký strhující zážitek jsem z ní měla v Zapomenutém světle.
Světýlka jsou zasazená do roku 1992, ale nikdy se to neřekne explicitně. Zároveň se odehrávají v bezčasí dětství. Jak důležité pro vás bylo evokovat konkrétní dobu?
Dobu si musíte určit, abyste neměl chaos ve výtvarném hledisku: buď máte okna dřevěná, nebo plastová, auta taková, nebo jiná, doba se určit musí. A protože jsou Světýlka do určité míry autobiografická a já jsem ročník 1985, bylo mi šest sedm let právě zhruba v roce 1992. Doba sedí i tím, že postava maminky dostane po revoluci možnost realizovat své ambice v práci se sklem, má i jinou vyhlídku než být jenom maminka od rodiny na malém městě. Zároveň jsem si přála, aby Světýlka diváka zavedly do dětství. Nejde o retrofilm; odehrává se v době, která je určená letopočtem, ale jmenuje se dětství.
