Šokované reakce z Cannes, kde měla Substance světovou premiéru, šuškanda o události letošních Varů, nabité projekce. Druhý celovečerní film francouzské scenáristky a režisérky Coralie Fargeat může zaskočit diváky, kteří špatně snášejí pohled na krev, ale jinak je krotký a předvídatelný a překvapuje spíš tím, jaké haló se kolem něj vytvořilo.
Nezadržitelně stárnoucí Elisabeth chce být zase mladá a krásná, protože hodnota – a někdy i sebehodnota – ženy se v dnešní společnosti, a zvlášť v zábavním průmyslu, odvozuje právě od mládí a krásy. Někdejší úspěšná herečka Elisabeth dostane kvůli svému věku padáka z televizní show, kde předcvičuje aerobik. Využije tajemné nabídky, která jí slibuje být lepší verzi sebe sama. Technické detaily stranou, z Elisabeth se vyloupne o mnoho mladší Sue s dokonalou tváří a perfektním tělem a stane se hvězdou vlastní show. Ale aby „elixír mládí“ fungoval, musejí se obě ženy střídat, což se Sue pochopitelně moc nelíbí.
Film si nedokáže udržet vnitřní logiku ani v základním fungování oné rozdvojovací substance. To by nevadilo, kdyby nabízel nějaké „maso“, kdyby se od vtipného nápadu s mladším já odrazil k obsahu nebo nedejbože přesahu. Coralie Fargeat ale jen neustále opakuje ústřední myšlenku, kam až jsme ochotni v touze po „lepším“, myšleno hezčím já zajít.
A opakování je skutečným jádrem Substance. Opakují se tu vizuální refrény píchání jehel do masa, detailů očí, mechanicky pumpujících zadků. Opakují se motivy z originálnějších, nebo „aspoň“ dřívějších filmů: trhání zubů a nehtů či závěrečné monstrum z Mouchy Davida Cronenberga, zjevně velkého vzoru režisérky, měnící se zorničky nebo vnikání jehly do abscesu z Rekviem za sen Darrena Aronofského, billboard s fotografií svého atraktivnějšího já z jedné z povídek Iñárrituových Amores perros... Z Rekviem za sen je vypůjčený i dějový motiv příchodu do televize v nepoužitelném stavu, zato v epesních šatech. A pak tu jsou celé podobné příběhy jako Smrt jí sluší nebo Obraz Doriana Graye.
Fargeat dává okatě najevo, že točí frašku, zejména stereotypizovanými a extrémně karikovanými mužskými postavami. Přitom ale naznačuje, že by byla ráda, kdybychom její dílo brali i vážně – zejména ve finále, v němž ale ujíždí do kýče a patosu a pokouší se to překrýt kýbly krve. Substance je zkrátka satira o tom, že naše současná kultura (spíš by to sedělo na 80. léta) je posedlá vzhledem a výkonem, která nám podsouvá přesah o tom, že... naše současná kultura je posedlá vzhledem a výkonem. Ne, výš se tohle povrchní poselství neodrazí.
Ze sto čtyřiceti minut filmu by se dala hodina bez problémů vyhodit; tak moc vizuálních repetic a manýr tu je. Substance mohla být drsná a drzá, efektní a efektivní jednohubka. Ve stávající podobě je však spíš úmorná a přitom až kontraproduktivně roztomilá: jednoho pobaví, jak moc si tvůrci pohráli s makeupem, maskami, protetikou, speciálními efekty, zvukem... Daleko nejpůsobivější a nejdrsnější je na tomhle filmu výkon Demi Moore v roli Elisabeth ještě bez jakýcholiv latexových pomůcek. Zatímco Substance je pohádka s kořeny v romantismu, stárnutí uprostřed kultu mládí může být skutečné svinstvo.
Substance má na MFF Karlovy Vary poslední projekci v sobotu 6. července. Je nicméně zakoupená do české distribuce, takže poběží i v našich kinech.
