Šílený Joker byl milej kluk. Ve Varech běžel dokument o kultovním herci Heathu Ledgerovi
Na dokumentárním filmu Jmenuji se Heath Ledger je nejsilnější to, jak zdravě banalizuje profesi obestřenou tajemstvím, oponou nedostupnosti a pomyslným, hvězdným prachem.
Rodák z australského Perthu prožil strmou kariéru, kdy projel linku rodné město, Sydney a Los Angeles takřka bez zastavení. Byl si naprosto jist, že se prosadí a ukázalo se, že to nebyl nereálný sen. Po několika pozoruhodných rolích si postavil pomník, když dokázal „vysochat“ jednoho z nejkultovnějších zloduchů světové kinematografie „ever“, Jokera z Nolanova Temného rytíře.
Tenhle neobyčejně tvořivý kluk se smrtonosným pohledem („film“ to pochopil už během castingu na romantický kousek „Deset důvodů, proč tě nenávidím) dával v životě z ruky foťák nebo kameru jenom málokdy a dokument z toho vynalézavě těží. Bohužel, příliš záhy, hned během promo turné ke svému prvním blockbusteru Příběh rytíře (ve filmu jsou použity záběry z hercova hotelového pokoje s výhledem na Malou Stranu v Praze, kde se točilo), se chlapec musel vyrovnat s tím, že skutečná kreativita tvoří jenom malou část hollywoodského obchodního provozu.
Ledger doslova říká – ta krátká chvíle, kdy jsem šťastný, trvá mezi slovy „kamera, jedeme“ a „stop“. Jedině tehdy plně tvořil. Prostor pro vlastní režijní pokusy, anebo produkci hudby, již miloval (k jeho favoritům patřil rovněž předčasně zesnulý britský písničkář Nick Drake), ukrádal ve chvílích volna a zdánlivě bezedný koš energie člověka, který zřejmě trpěl insomnií, se naplnil během zápalu plic po natáčení se svým vysněným režisérem Terry Gilliamem, když mu bylo pouhých osmadvacet let.
Kamarádi ze školy a rodného města včetně Heathovy rodiny plné žen mluví o herci vroucně, mnohdy si pomáhají velkými slovy, ale je to zákonité. Prozrazují na sebe až dojemně pevné kořeny, které si sebou Australané odvážejí až za moře, za vysněnou kariérou.
Po loňské projekci filmového dokumentu Amy, rovněž ve Velkém sále, jako bych zažil dejavu. Znovu jsem si uvědomil, jak jsou životopisné dokumenty o lidech, kteří vyrůstali v devadesátých letech, tedy v době, kdy se ke slovu dostala digitální technika, z gruntu jiné. Neomezeni cívkou drahého filmu vytáčíme na stovky metrů marginálie našich životů. Tyhle domácí filmy pomáhají dokumentaristům velice přesně určit skutečnost velikost jejich hrdinů – právě tou dostupností momentek, v nichž „hvězdy“ nehrály veřejnou roli, neboť nevěděly, že budou jednou promítány v multiplexech.
Těžko říct, zda by s tím souhlasili, fakt ale je, že Heath Ledger z této „zrady“ vychází dobře – jako přátelský a nejistý kluk, který tvořil každou minutu svého života. Někdy narychlo sestříhaným amatérským snímkem oslovil pár kamarádů, jindy - například rolí Jokera – celý svět.
