Česká stopa ve Varech: Když šlápne za hranice, jde jí to líp
Ve středu vstupuje do soutěže jediný český zástupce na poli celovečerních hraných filmů, Křižáček s Karlem Rodenem. V programu však zdaleka osamocený není: napříč všemi sekcemi tu lze narazit na celou řadu titulů, na nichž se Češi minimálně spolupodíleli. A dopadly mimochodem o mnoho líp, než ona ryze česká “chlouba” ze soutěže.
Out
Původně studentský film reprezentoval “Čechy” (slovenský Maďar Kristóf je absolventem FAMU) v Cannes a ostudu své alma mater vskutku neudělal. Odysea padesátníka Ágostona, jejž vyhazov z práce posune ke starým snům a novým začátkům, připomíná svým osvobozujícím cynismem filmy z rodu Toni Erdmann. Jako by vysílal vzkaz, že konec nutně neznamená konec. Sympaťáka s charismatem Clooneyho nepoloží nic - xenofobní prostředí, zjištění, že práce, za níž odjel do Pobaltí, byla ve skutečnosti podvod, ba ani fakt, že doma už ho, resp. jeho křeslo, vyměnili za květináč. Oproti zmíněnému německému hitu nebo formanovským snímkům, jimž je blízký všednodenní drobnokresbou, chybí koprodukčnímu debutu dramaturgická ukázněnost. Nicméně příslib do budoucnosti to je.
Přes kosti mrtvých
Podobenství o lidských pudech, óda na ženskou sílu nebo také feministická detektivka pro vegany: existuje tisíc a jedna možnost, jak popsat novinku Agnieszky Hollandové Přes kosti mrtvých, a ani jedna neříká vše. Stejně jako její hlavní aktérka, jež jen na základě tušení stíhá vrahy, musí divák vypnout ratio a teprve pak „vidí“. V čarokrásně nasnímaném příběhu, jenž ve Varech přišel uvést střihač (a hudebník ze skupiny Mig 21) Pavel Hrdlička, zazní mimochodem i český bigbít. To když na usedlost samotářky Dušejkové, novodobé verze amazonky s intelektuální duší, doklopýtá Krobotův entomolog z Olomouce. Na jeho “čuchací” variaci na sex jen tak nezapomenete.
Pátá loď
Po dokumentaristicky syrovém Až do města Aš přichází Grofová tentokráte s filmem na pomezí pohádky a sociální sondy. Příběh Páté lodi se sice skutečně stal, ale snové ladění scén, v nichž dívenka, sama dítě, vychovává unesená dvojčata v lůnu trnkovsky panenské zahrady, hrany kruté reality obrušuje. Filmu to někdy vyloženě svědčí, jindy je výsledkem jen prázdnota. Držitel Křišťálového medvěda z Berlinale nicméně stejně stojí hlavně na výkonech hlavních dětských herců, jejichž bezprostřednost odzbrojuje. Z vět typu “Nezlob, nebo tě nebudu mít ráda”, jež děvče přehlížené matkou s nemateřskými prioritami zcela bezděčně přebírá, mrazí stejně jako ze zoufalství jejího pokusu říct si o pozornost skokem ze skály.
Pěstírna
KVIFF se vždycky snažil jít s dobou, a tak se hlásí k trendu posledních let: dává prostor tvorbě internetových médií. Po špásování s Tondou Blaníkem a Kosmem přichází na řadu “první thriller českého internetu” v režii Andyho Fehu (autor ničemu nepodobné Nenasytné Tiffany). Kdo Pěstírnu sledoval poctivě už od jara, musel stříhat metr: na varské premiéře 9. dílu, kam celý štáb dorazil ve stylových kostýmech, totiž konečně zjistil, zda parta uvězněná v podzemní pěstírně marihuany někdy spatří denní světlo. My ostatní ocenili, že jsme (na české poměry nezvykle) syrovou hru s žánry mohli zkouknout pěkně v kostce. Fungovala totiž lépe. Jakkoli Fehu točil Pěstírnu tak, aby gradovala v rámci každé třináctiminutovky, napětí nenaředěné týdenním čekáním má zkrátka větší tah.
