Jiří X. Doležal: Na okamžik jsem byl filmovou hvězdou
Včerejšek byl zatím největší okamžik mého života. Tak mi promiňte emoční slint, který je sentimentální až hanba. Omluvte to třeba mou únavou - dvanáct hodin předtím, než píšu tento text, jsem ve Varech představil světovou premiéru celovečerního dokumentu Igora Chauna o JXD, a jsem z toho úplně vyšťavenej.
Nikdy v životě mne nenapadlo, že bych kdykoliv v budoucnosti mohl stát na červeném koberci před Thermalem na Karlovarském filmovém festivalu - nejvyšší a zároveň nejdemokratičtější společenské události naší země - s režisérem Igorem Chaunem - nejinspirovanějším, nejautentičtějším režisérem naší země - a zvát na promítání Igorova filmu o mé maličkosti. A kdyby mi někdo podobnou možnost naznačil, poslal bych ho do háje s jeho fantasmagoriemi.
Stál jsem v úterý večer ve Varech u okna hotelu přes řeku přímo proti Thermalu, kde jsem bydlel, a díval se na stovky mladých batůžkářů, kteří posedávali na nábřeží, pili kafe a pivo, kouřili, a především spolu mluvili, sdíleli své zážitky a vytvářeli cosi, čemu se říká lidská pospolitost. V Puppu mají vína i za desítky tisíc korun láhev, v stanovém městečku se vyspíte za pár desítek korun. KVIFF je asi pro mladé nejpřístupnějším filmovým festivalem na světě, aniž by to v nejmenším ohrozilo jeho pozici vrcholné události společenské sezóny.
Propásli jste středeční premiéru? Dnes, ve čtvrtek 6. července, máte další možnost. Film Nepřesaditelný můžete od 15:30 vidět v sále hotelu Thermal.
„Krátce řečeno, já považuji karlovarský filmový festival za snobskou záležitost, a proto se ho neúčastním a účastnit nebudu,“ řekl o KVIFF Miloš Zeman ve své televizní show. Opět prokázal, že je moudrý - z jeho voličů tam asi mnoho diváků nebylo, a mladí byli zaručeně radši, že tam pan prezident není. A také tím opět potvrdil, že je to povýšenecký tupohlavý omezenec. Ale to už je tak notoricky známá věc, že to nikoho nepřekvapí. Koukal jsem tedy na Thermal a batůžkáře, a pořád se srovnával s tím, že zítra - ve středu - budu stát na červeném koberci KVIFF a zvát diváky na světovou premiéru Chaunova dokumentu o JXD. Furt mi nějak nedocházelo, že je to realita.
Spát jsem šel v jedenáct, abych byl svěží, asi tři hodiny nemohl nervozitou usnout, ráno jsem se vydal do hotelu Thermal, kde jsme měli hlavní stan v pokoji našich fotografů a kameramanů, posnídal tabletu Xanaxu, a začalo lámání chleba. Už nešlo o nějakou představu či plán, už jsem si opravdu (podruhé v životě) navlíkal smoking, a Martin Bartkovský musel na chvíli odložit kameru, aby mi zapnul břišní šerpu. A už se jelo k Puppu.
Tam jsme si dali v kavárně rychlé kafe, a pomalu se nashromáždila naše delegace. Producentka - naše generální ředitelka doktorka Šmuclerová. Autor námětu Milan Tesař. Náš šéfredaktor Marek Stoniš, který film posvětil a prosadil. Režisér Igor Chaun. Krásná modelka Lea, která mi měla dělat na ceremonii doprovod. Krásné produkční Šárka a Eva - ta první od Igora, ta druhá našeho vydavatelství. Pak zničehonic najely limuzíny, a mně hned naskočilo v hlavě: „Tak takovýmhle autem jsem ještě nikdy nejel....“ Teď ano - a ve smokinku, s Leou, a cestou na červený koberec. Vzal jsem si ještě jeden Xanax, a už jsme byli u Thermalu.
A teď to bylo fakt jako z filmu, jako z festivalových televizních přenosů, prostě všechno: Kamery, foťáky, autogramy, potřásání rukama s diváky, pózování, živý přenos na Facebook - prostě, kdybych byl jen o trochu hezčí, tak jsem si připadal jako Uma Thurman. A byl to neuvěřitelný fofr a fičák - takže jsem si nemohl ani zameditovat, že takový okamžik slávy už nikdy v životě nezažiju. Nedělalo mi to dobře na ego, můj narcismus byl kdesi zalezlý, dělalo mi to dobře díky tomu, že jsme tam byli předvést výsledek obrovské práce, nasazení, produkování, režírování, natáčení, střihání, mixování, přepisování, a všech těch tisíců věcí, které udělal celý tým lidí - a na koberci bylo jen pár z nich, takže jsem si připadal, že jsem tam spíš za všechny ty, kteří na filmu spolupracovali, že jen předvádím jejich práci, ke které jsem se dostal jen díky kolegům z Reflexu. A byl jsem z toho (dámy prominou) sentimentální jak stará kurva.
Pak cesta do promítacího sálu, a před ním dav. Tlačenice. Velký houf. Prostě hodně, hodně lidí - na film o nějakém pokérovaném psychopatovi. Do sálu se vešlo snad sto padesát lidí, desítky seděly na zemi. Dvě nebo tři stovky dalších se nevešly. Krátké uvítací projevy, a pak tma kinosálu, a začátek projekce. Minuta pravdy. Teď uvidíme, kolik lidí a za jak dlouho z projekce odejde, uslyšíme, jestli se smějí a reagují, a nakonec uvidíme, jak film přijali. Byla ve mně malá dušička, a vůbec jsem nechápal, jak suverénně a sebejistě tu chvíli prožívá Igor. Já měl prostě normální trému. A hodně.
Pak se rozsvítilo promítací plátno a film začal. Po pěti minutách jsem s obrovskou úlevou zjistil, že diváci reagují, že „se chytli“ a sledují film pozorně a zaujatě. Po patnácti či kolika minutách přišla scéna, kdy si stěžuji na veganku Nikolu Lišku. Seznámil jsem se s ní při psaní článku o veganech a pojal jsem úmysl ji svést. Předstíral jsem tedy zájem o bezmasou stravu, leč mé pokusy zůstaly neúspěšné a přestože byla na titulu. A já si na to v tom filmu posteskl. A šibal Igor na to bezprostředně nastřihl několik záběru na tituly Reflexu, kde je Trump, Putin a paní Merkelová. Mohu se tím vtipem pochlubit beze studu, protože to kompletně vymyslel Igor - ale vymyslel to fakt dobře. Sál burácel smíchem několik minut, a přes svou celkovou vykulenost jsem se smál i já.
Když film skončil, diváci začali tleskat (já si vždycky myslel, že v kině se netleská) a tleskali dlouho. Měl jsem už v životě pár besed a vystoupení, a mohu s klidným svědomím prohlásit, že jsem nikdy neměl tak dlouhý potlesk, jako měl po premiéře Igorův film. Podíval jsem se na něj - a fakt měl v očích slzy. A pak jsem si sáhl do koutku oka, a co nevidím: já tam měl tu slzu taky. Diváci nám připravili tu nejkrásnější odměnu za naši práci, krásnější, než jakou jsme si dovedli představit.
Šel jsem se převléct ze smokingu, a po pár minutách už jsem zase nebyl hvězda, ale obyčejnej trouba. Ovšem trouba s obrovskou potřebou říct všem, kteří na filmu spolupracovali, i všem, kteří byli na premiéře - včetně těch, co se na ni nedostali: DĚKUJU!!! Za sebe i za Igora.
