Historie karlovarského filmového festivalu: Od malé filmové přehlídky k největší kulturní události Česka
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary je v současnosti obecně považován za nejdůležitější kulturní akci, která se v České republice koná. Váže se k ní jednak zájem zahraničních filmových odborníků, novinářů a tvůrců, v poměrně masovém měřítku ale láká i návštěvníky z řad obyčejných filmových fanoušků. Cesta k dnešní slávě festivalu však byla hodně dlouhá a ne úplně jednoduchá. Následující řádky vám přiblíží jeho dějiny od začátků až do současnosti.
První ročník mezinárodní filmové přehlídky se v poválečném Československu konal již v roce 1946, hlavní lokací byly tehdy Mariánské Lázně (ve Varech se odehrávala menšina projekcí). V porovnání s některými jinými světovými filmovými festivaly tak vychází ten karlovarský jako stařík. První ročník Berlinále se totiž datuje do roku 1951, v Torontu se soutěží od roku 1976, Sundance je ještě o dva roky mladší. Najdou se ale samozřejmě i starší festivaly, například ten vůbec nejstarší v Benátkách vznikl již v roce 1932.
Začátky festivalu
První dva ročníky byly nesoutěžní a jejich program nebyl příliš bohatý (v prvém ročníku například zahrnoval 13 dlouhých a 18 krátkých snímků). Promítaly se české, ale i západní filmy. Než se však stačil festival pořádně zavést a získat nějakou tradici, zasáhla do jeho osudu politika. Únorová změna režimu v roce 1948 a nástup komunistů k moci udělaly z umělecké filmové přehlídky nástroj poplatný době.
Ještě v roce 1948, kdy byl festival poprvé soutěžní, získal ještě dodnes velmi dobře hodnocený polský film Osvětim. Křišťálový glóbus tak putoval režisérce Wandě Jakubowské. Pozornost se ale už následně začala obracet jednosměrně na Východ, promítány (a oceňovány) byly filmy ze spřátelených komunistických zemí s budovatelskou tematikou. Těžištěm akce byly až do konce čtyřicátých let Mariánské Lázně, natrvalo se festival do Karlových Varů přesunul až ve svém pátém ročníku v roce 1950.
Cena míru pro budovatelské filmy
V následujících letech pak zejména bobtnal seznam udílených cen, což vyplývalo z nutnosti neopomenout ocenit žádný ideologicky vyhovující snímek. Kromě Velké ceny si tak autoři soutěžních děl mohli odvést například obskurní Cenu míru, Cenu práce, Cenu boje za svobodu či Cenu boje za sociální pokrok. A na koho nezbyla žádná cena, získal alespoň „čestné uznání“.
Prestiž: Karlovy Vary zařazeny do kategorie A
Velmi významným předělem v historii festivalu byl rok 1956, kdy byly Karlovy Vary FIAPF (Mezinárodní federace asociací filmových producentů) zařazeny do tzv. kategorie A mezi nejvýznamnější světové festivaly. Shodou okolností ve východním bloku po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu souběžně docházelo k mírnému uvolňování poměrů, díky čemuž se na filmovou přehlídku postupně dokázaly vracet filmy západních tvůrců, například z Francie či Itálie. A jezdit začaly i hvězdy stříbrného plátna. V období rozpuku, jež trvalo do roku 1968, tak karlovarský festival poctily návštěvou osobnosti jako Claudia Cardinalová, Henry Fonda či Richard Attenborough.
Určité omezení nicméně v té době představovalo založení nového filmového festivalu v Moskvě, který rovněž získal kategorii A. Od roku 1958 se tak tyto dva festivaly střídaly. V Karlových Varech se festival konal v sudých letech, v Moskvě v letech lichých. Tato situace trvala až do poloviny devadesátých let.
Filmový festival za normalizace
Podobně jako se ideologické popruhy kolem festivalu utáhly po převratu v roce 1948, měla na jeho podobu vliv i normalizace následující vpád vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Festival to nicméně přežil, byť sláva let šedesátých se nápadně vytrácela. Zatímco ještě třeba v roce 1970 dokázal Velkou cenu získat snímek Kes britského režiséra Kena Loache, v letech následujících si ocenění odnášeli spíše uvědomělí autoři ze sovětského bloku.
Novodobé dějiny KVIFF a Jiří Bartoška
Se sametovou revolucí skončil politický kulturní diktát, a Karlovy Vary se tak mohly rozběhnout vstříc nové éře. To ovšem nakonec nebylo tak jednoduché. S 27. ročníkem v roce 1990 se ještě pojil poměrně velký zájem, neboť festival lákal na promítání trezorových filmů, jež byly v době komunismu v Československu zakázány, následující ročník v roce 1992 však ukázal nutnost radikální změny koncepce.
Hlavní tváří této změny se stal charismatický Jiří Bartoška. Ten se společně s filmovou publicistkou a kritičkou Evou Zaoralovou o festival od roku 1994 staral, přičemž se jim karlovarskou přehlídku podařilo tak říkajíc vrátit na filmovou mapu světa. Pod jejich vedením začal díky atraktivnímu programu postupně růst počet návštěvníků, ale i zájem zahraničních filmových hvězd. V novodobé historii tak festival navštívil třeba Robert De Niro, Michael Douglas, Sharon Stoneová nebo Scarlett Johanssonová.
Pro filmové profesionály pak Vary začaly sloužit zejména jako místo, kde je možné seznámit se s aktuální kinematografií bývalého východního bloku. A vzhledem k tomu, že se dramaturgové festivalu v posledních letech hojně zaměřují na tvůrčí debuty, jsou Vary rovněž ideálním místem, kde hledat nové talenty.
Od roku 1994 se festival opětovně koná každoročně, přičemž před sedmi lety oslavil svůj jubilejní, padesátý ročník.
Festival Karlovy Vary dnes
Nemá smysl nalhávat si, že by karlovarský filmový festival byl nejprestižnější a nejlepší filmovou přehlídkou na světě. Na Cannes, Benátky nebo Berlín mu přece jen pořádný kus slávy chybí. KVIFF však má svou vlastní tvář a i zahraniční hosté jej oceňují především za jeho přívětivost a uvolněnost. Tato image nevznikla ze dne na den. Pomáhá ji tvořit řada dílčích prvků. Ocenil ji i britský magazín The Guardian, který KVIFF zařadil mezi šestici nejlepších filmových přehlídek v Evropě.
- Otevřenost. Karlovarský filmový festival se stal pod vedením Jiřího Bartošky hojně navštěvovanou přehlídkou, v níž se pozoruhodně mísí svět filmových hvězd a běžných fanoušků. V hledišti můžete jako běžný návštěvník sedět hned vedle známých českých herců a režisérů, ale také třeba vedle zahraničního filmaře, kterého jste v předchozích dnech viděli uvádět jeho vlastní snímek. To v mezinárodním kontextu není samozřejmost – třeba v Cannes se běžný smrtelník na projekce nedostane.
- Vizuály. Tvář festivalu navenek v jeho moderní historii vytváří studio grafického designéra Aleše Najbrta. To s festivalem spolupracuje od roku 1995. Zhruba od 44. ročníku pak nastal příklon k jednoduchým, převážně černobílým minimalistickým vizuálům, jež však v sobě mají poměrně velkou dávku hravosti. Vzpomenout lze třeba 49. ročník, v jehož vizuálech číslice 4 a 9 připomínaly kresbu prasete, či 51. ročník, který obrátil naruby módu oblíbených selfie. Vizuály tehdy stály na černobílých paparazzi fotografiích, na nichž si zachycené postavy zakrývají obličej. Obdobnou fotku si pak udělal snad každý návštěvník festivalu.
- Festivalové znělky. Od roku 2008 jsou s festivalem spjaté krátké filmové znělky, v nichž vystupují známé, na festivalu oceněné osobnosti. V mikropříbězích s humorem a nadsázkou k nejrůznějším účelům používají právě sošku, již si z festivalu odvezly. Ve znělkách si zahráli už i Jude Law, Helen Mirrenová, Mel Gibson nebo John Malkovich.
- Karlovy Vary. Snad každý návštěvník festivalu by souhlasil, že prostředí západočeského lázeňského města je pro celkovou atmosféru festivalu naprosto zásadní. Vary začátkem července fungují jako samostatný svět odstřižený od zbytku republiky – filmem to tam opravdu žije a je to vidět na každém kroku. Něco podobného by v Praze jednoduše nešlo dokázat. V té souvislosti stojí za to připomenout již takřka pozapomenutou slepou uličku v dějinách KVIFF s názvem Zlatý Golem. V první polovině 90. let, když se řešila budoucnost festivalu, totiž skupina lidí kolem režiséra Antonína Moskalyka usilovala o přesun filmového festivalu z Karlových Varů právě do hlavního města. Nová filmová přehlídka měla nést jméno Zlatý Golem a od mezinárodní producentské organizace FIAPF v roce 1995 dokonce získala status áčkového filmového festivalu (čímž jej na moment ztratil festival karlovarský). Díky úsilí týmu Jiřího Bartošky a také díky negativnímu mediálnímu přijetí festivalového schizmatu nicméně neměla idea konkurenčního projektu dlouhého trvání a zmizela v propadlišti dějin.
- Thermal. Hotel Thermal slouží jako středobod festivalového dění od druhé poloviny 70. let. Základní kámen položili roku 1968, stavba skončila v roce 1976, fungovat pak hotel začal v následující sezóně. Festival díky stavbě Thermalu získal tolik potřebné zázemí, včetně obřího sálu s kapacitou přibližně 1150 diváků. Budova byla postavena ve stylu brutalismu podle návrhů Věry a Vladimíra Machoninových. Thermal je v majetku státu a v posledních letech se uvažovalo nad tím, že by byl celý komplex prohlášen kulturní památkou.
