Povstalec proti blbosti: Podívejte se na neznámou kolekci vtipů Vladimíra Jiránka
Kresby a filmy Vladimíra Jiránka jsem před listopadem 1989 vnímal jako potměšilé vzkazy o pitomosti režimu i jako úlevné poznání: „Nejsme v tom sami. Blbne celá civilizace.“ Jiránkovi domácí kutilové, roztržití intelektuálové, důstojní hlavouni či neurvalí hospodští vidláci mi byli prostořekou pravdou o nás samých a hledáním skutečné normality uprostřed absurdity tzv. normalizace.
Byli ale také metaforou celé moderní společnosti, v níž se autentické lidství začalo vytrácet pod mechanikou odcizených civilizačních procesů. „Nebojte se normálního života!“ vyzývá proto jeho oblíbená figura, psychoanalytik Sigmund Freud, aby právě skrze ni Jiránek ukázal, jakou ovšem je i ta normalita komplikovanou, neurčitou, relativní a ne naposled i směšnou a bizarní věcí.
Vždycky mě zajímalo, jak se celý ten vesmír jiránkovské komedie soudobého světa vlastně rodí.
My jsme tehdy s mou paní Ivanou redigovali každé prázdniny na Letní filmové škole v Uherském Hradišti tamní zpravodaj Filmové listy a mě napadlo, že by se mohl Vladimír Jiránek uplatnit i na jejich stránkách. Tak vznikl soubor víc než čtyřiceti kreseb o filmu, které se na etapy zrodily vždy v létě v letech 1995 až 1998.
Na filmové vtipy Vladimíra Jiránka se podívejte do galerie:
A já, když jsem si pro ně přicházel, jsem konečně viděl, kde to všechno vzniká. V malém pokojíku v patře činžovního domu na pražské Pařížské třídě, v křesle před televizní obrazovkou a na nevelkém psacím stolku pod oknem s výhledem na židovský hřbitov. Víc křehký génius českého kresleného humoru nepotřeboval.
A nepotřeboval ani, abych jakkoli upřesňoval své zadání. Stačilo jen pár slov a jeho intuice a postřeh pro výmluvný detail už zařídily své, svět filmu byl nakonec i jeho světem. Přesto je dnes zajímavé sledovat, s jakou výstižností dovedl zpodobit jeho tužby i mindráky v době, kdy sám do kina kvůli špatnému sluchu už chodit nemohl a kdy se věnoval spíše politické karikatuře. A jak ty vtipy, nebo spíše hlubinné psychoanalytické postřehy stále žijí, neboť i v nich je zakleta jiránkovská vzpoura proti blbosti a manipulaci.
