Svědkové Putinovi: Totéž jako v Rusku se může kdykoliv stát i u nás
„Do filmu a tvůrčího procesu vám vůbec nehodlám zasahovat.“ Těžko uvěřit, že tuhle větu pronesl směrem k Vitaliji Manskému, kontroverznímu ruskému režisérovi, jeden z největších autokratů současného světa Vladimir Putin. Dokument Svědkové Putinovi, s nímž Manskij soutěží na letošním festivalu ve Varech, výmluvně a přitom nehystericky právě osobnost ruského prezidenta odkrývá.
Na prahu nového tisíciletí, 31. prosince 1999, ovládl Rusko nový muž, původně „chráněnec“ abdikujícího prezidenta Borise Jelcina. „Zase se o nás začnu bát,“ konstatuje do kamery viditelně otřesená matka dvou dcer. Její manžel, ruský filmař ukrajinského původu, klíčový okamžik dokumentuje, čímž dohání k šílenství nejen ji, ale hlavně náctiletou dceru. „Nech mě být!“ vyhání otce z koupelny, kam ji přijde vyzpovídat, a když neposlechne, schová hlavu na dlouhé vteřiny pod hladinu. Ozvuky nových dějin slyší pouze z dáli…
Doma v Kremlu
Tenhle zdánlivě úsměvný výjev z rodinného života výmluvně ilustruje ducha celého dokumentu. Se stejným citem pro pointu a stejně neodbytnou houževnatostí totiž Manskij zkoumá také hlavní objekt filmu. Ten tvoří z drtivé většiny záběry natolik intimní a vzácné, že lze jen stěží pochopit, jak se vůbec daly pořídit – v Kremlu, ale taky třeba u Jelcinů doma.
Čistě faktické vysvětlení máme: Manského si Putinovi lidé najali, aby o něm před volbami v roce 2000 natočil dokument pro státní televizi. A protože se osvědčil, směl mu být v patách i v době, kdy se chopil vlády. Tehdy bylo filmařovým hlavním úkolem ukázat lidskou tvář lídra, jenž měl rozvrácenému impériu vrátit jeho někdejší slávu. Manskij tak činí s obdivuhodným důrazem na vyváženost: diskuze, k nimž přiměl autoritářského vůdce, ba dokonce i schopnost vyvolat v něm byť jen záchvěv pochyb, dodnes vyrážejí dech.
O svém tehdejším angažmá mluví Manskij sebekriticky, byť jistá skepse sálala už ze zmíněných filmů na zakázku. „Nevím, proč měl Putin potřebu přesvědčit mě o své pravdě. Nacházel snad kolem sebe málo lidí, kteří by si mu dovolili oponovat?“ ptá se v závěru toho nejnovějšího, jenž reviduje starý, ale stále živý materiál. Když v jedné z nejbizarnějších scén ukazuje, jak se mu Putin zaníceně snaží vysvětlit, proč vrátil do hry sovětskou hymnu, začínáme tušit, kde se lámal chleba.
Putin očima Manského není chladný psychopat či iracionální monstrum, ale spíš vnitřně soustředěný člověk, jenž nebezpečně často klame tělem. Když navštíví svou učitelku z dětství – mimochodem nápad z hlavy Manského – jen obtížně z Putinovy tváře vyčteme, jaké/jestli to v něm budí emoce, ale jedno nám to není.
Od Putina k Zemanovi
Manskij svou schopnost vyhmátnout a přesně pojmenovat skryté věci uplatnil už v několika předchozích titulech (za Rouru z roku 2013 dokonce vyhrál cenu ve Varech). Návratem k cennému svědectví se ovšem dotkl tématu, jež rezonuje mezinárodně. Divákovi je navíc zpřístupňuje jeho specifický smysl pro humor, jenž úřaduje bezeslovně mezi řádky – tam, kde by jiný potřeboval sáhodlouhý komentář, vystačí si Manskij třeba s obyčejnou kočkou na chodníku.
Pod kůži se navíc nedostane pouze Putinovi, ale i jeho politickým (ex)kolegům včetně Jelcina (v roli rádoby rozverného dědečka) či zahořklého Gorbačova. A byť se Svědkové Putinovi vztahují ke konkrétní osobě a místu, osobní komentář a Manského cit pro metaforu je povyšují na varovný vzkaz nadčasových kvalit. Ostatně jak ve Varech prohlásil sám režisér: „Totéž se může stát kdekoliv jinde. I na Západě politici přestali cítit zodpovědnost. To platí jak o Trumpovi, tak o českém prezidentovi.“
