Z deníčku baťůžkáře: Osudy íránské komediantky, začínající lesby a přestřelená znělka
I když ani tomu by se ve festivalových kouscích nedalo příliš divit, člověk se tu setká s kdečím. Zatím jsem stihl navštívit dva filmy. Ve středu dění íránských Tří tváří je tamní herečka Jafariová, v jejímž doprovodu jsem zjistil, jak se prostí íránští vesničané dívají na umělce z Teheránu. Nelibě, nepřekvapeně. Polský snímek Nina pak vypráví o ženě ve středním věku, která si začíná uvědomovat, že je i na holky. Takže taková festivalová klasika, v obou případech.
Východiskem příběhu je na mobil natočená sebevražda mladé íránské vesnické dívky. Její rodině se úplně nelíbí nápad, že by šla studovat na konzervatoř. Nedivím se. Již dříve se prý snažila požádat o pomoc známou herečku Behnaz Jafariovou, na jejíž slovo by mohla dívčina rodina dát. Proč? Protože ji znají z televize přece! Celebrita ale nebyla na dívčiny stesky zvědavá, takže nezbývá než si hodit mašli. Video se nejasným způsobem dostane k režisérovi Jafaru Panahimu, který udělá první logickou věc, která ho napadne, tedy ukáže ho Jafariové. Společně se pak vydají do venkovské oblasti na íránsko-ázerbajdžánských hranicích pátrat po skutečném dívčině osudu.
Panahi i Jafariová ve filmu hrají variace sebe samých. Celý pátrací dějový oblouk slouží Panahimu k tomu, aby z pozice uvědomělého autora komentoval pnutí v íránské společnosti. Koncept se nápadně podobá jeho předchozímu filmu Taxi Teherán, v němž autor taky glosoval íránskou realitu, tehdy ale v ostřejší politické rovině. Jen pro připomenutí – Panahi je na Západě milován, v domovině ale nemá na růžích ustláno – jeho filmy jsou zakazovány, on sám byl ve vězení, nyní nesmí zemi opustit a filmy točí punkovým stylem udělej si sám.
V Třech tvářích Panahiho zajímá konflikt mezi zpátečnickou vesnickou komunitou a progresivnějšími jedinci, na které prostí vesničani koukají jako na osoby v podstatě pomatené. Je možná k pláči, jak málo představivosti je nutné k tomu, aby si divák u scény, v níž staří vesničané intelektuálům z hlavního města vysvětlují, že „dívka žádnou konzervatoř studovat nepůjde, protože komedianty tady nepotřebujeme“, celou situaci představil i v české variaci. Stačí rozkliknout internetové diskuze například pod články o letošních Českých lvech, na nichž si umělci dovolili mít názor, a jsme doma.
Co snímku podle mne ubírá body, je nedostatečně uvěřitelná motivace hlavních postav. „Opravdu by jely takto pátrat?“ ptal jsem se na začátku. Proč tam pořád zůstávají a dělají to, co dělají, vrtalo mi hlavou po několika zvratech.
Nina, Olga Chajdas (60%)
Nina a Wojtek jsou manželé. Už docela dlouho, takže se tak trochu nudí. Jejich partnerskému soužití přitom nepomáhá, že nemohou mít děti. Než sáhnout k adopci nějakého malého Nigerijčátka, chtějí zkusit najít ženu, která by jim dítě porodila. A když se jim shodou okolností připlete do životů mladá, krásná, leč promiskuitní lesbička Magda, všímavý divák už si s přehledem tipne, jak příběh bude pokračovat. S prohlubující se manželskou krizí začíná Nina zjišťovat, že by asi chtěla zkusit něco nového. Třeba Magdu.
Jestli Nině něco zásadně škodí, tak to, že je jednou z mnoha. Na festivalové scéně je každým rokem spousta snímků s LGBT tematikou a je teda docela fuška něčím vyniknout. Debutantce Olze Chajdasové se to bohužel úplně nepodařilo. Špatný film nenatočila, ale na potlesk to taky není. LGBT klasiky posledních let – jako lesbický Život Adele nebo gay Dej mi své jméno – jsou úplně někde jinde.
Se znělkou letos přestřelili
Nejvíc emocí u mne zatím trochu paradoxně vzbudila nová festivalová znělka s Caseym Affleckem. Klip ho zachycuje v situaci, kdy se chystá v zastavárně prodat karlovarský Křišťálový globus. Majitelka obchodu o něj ale nemá zájem – ukazuje na poličku, na níž již několik karlovarských trofejí stojí. „Nemůžu se jich zbavit,“ nikdo je nechce, odtuší mrzutě. Affleck pak se soškou odchází k autu, bez zájmu a surově ji odhodí.
Karlovarský nadhled je pověstný. To, že si ze sebe festival na rozdíl od jiných áčkových, smrtelně vážných filmových přehlídek v Cannes nebo Benátkách umí udělat srandu, je jeho devíza. Letos si ale říkám, jestli už se v tom shazování sebe sama nezašlo příliš daleko.
Jasně, Křišťálový globus není Oscar nebo Zlatá palma. Karlovy Vary si nemusí hrát na víc, než jsou. Když si Jude Law v jedné ze starších znělek sošku upravil jako ozdobu pro svůj kabriolet, také se k ní nechoval úplně s nábožnou úctou. Ale bylo to milé a hravé. Z Afflecka a celé té situace ale cítím negativní emoci. A to se mi teda úplně nelíbí. Navíc ani samotný nápad není originální. Zpeněžit obdrženou cenu v zastavárně zkoušela třeba brněnská herečka Hana Holišová se svou divadelní Thálií.
