„Film je mrtvý!“ vzkazuje držitel Českého lva Prušinovský, počítačové hry podle něj nabízejí více možností
Komentátorská budka, skandování, sporťácký slang, dokonce i statistiky a elektronická tužka: jen ten sportovní výkon jaksi chybí, komentuje se tu pizza. Pravda, upéct ji s půldruhým promile v krvi a neusnout u toho, je také výkon hodný šampiona — vtipně to naznačuje pilotní díl sitcomu Hra, jenž pro nově vznikající Mall TV režíruje Jan Prušinovský, držitel Českého Lva za film Kobry a užovky a autor kultovního Okresního přeboru.
Premiéru měl na festivalu ve Varech a nadchl: obzvláště díky duu komentátorů v podání Michala Suchánka a Petra Marka, jejichž zdánlivě neslučitelné energie obstaraly v hledišti nejeden výbuch smíchu.
Hra vychází z norské předlohy The Match, o níž producent Petr Bílek prohlásil, že to byl „po asi deseti letech první seriál, u nějž se člověk mohl opravdu smát“. S premiérou celé desetidílné série se počítá na podzim, kdy stejná televize chystá ještě jeden „veselý“ seriál, tentokráte z pera spolupracovníka Reflexu Luďka Staňka (Stylista).
Jana Prušinovského jsme se na Hru zeptali podrobněji a dozvěděli jsme se krom jiného také hodně o hrách počítačových.
Chce se mi říct – A zase ten sport! Asi nebude náhoda, že jste si vybral zrovna seriál, kde se k příběhu přistupuje jako k zápasu.
Pro mě to naopak byla největší překážka. Sportovní tematice se už snažím spíše vyhýbat. Ač jsem udělal pouze Okresní přebor, lidi si mě zařadili do škatulky sportovní režisér. Nicméně když jsem viděl, jak se s motivem sportu pracuje v norském originálu a že tam vlastně není až tak zásadní, přišlo mi to nakonec docela fajn.
Je hodně jiné pracovat na licenčním pořadu?
Hru píše trojice scenáristů, které znám ze školy, což je taky příjemné – sejít se s lidmi, kteří s vámi studovali. No a s nimi jsme si řekli, že nemá smysl vymýšlet něco nového, když to, co máme, funguje. Takže se snažíme maximálně přiblížit originálu a kupodivu to není vůbec omezující, spíš osvěžující.
Co je vám vlastně bližší – režírovat drobné situace, nebo stavět „oblouk“ jako třeba v Kobrách a užovkách?
Jeden díl Hry trvá deset až patnáct minut, ale přitom rozvíjí situaci, která v životě vydá třeba jen na tři minuty. Režírovat ji a vystavět do absolutního detailu, který je až absurdní, protože ji nahlížíme ze všech možných úhlů, je pro mě zajímavá výzva. A možná se na tom dokonce i něco naučím.
Můžete dát příklad, aby pochopili i ti, kdo neviděli?
Hra sleduje život mladého kluka, který dva sportovní komentátoři komentují, jako by šlo o hokejový zápas. Každý díl je přitom o jedné specifické situaci v jeho existenci – první rande, ztráta práce apod. Jsou to situace velmi univerzální a vlastně všední, ale aspekt komentátorství to celé ozvláštňuje. Komentátoři navíc disponují schopností zastavit děj, podívat se zpátky, zjistit, co hrdina dělá nebo nedělá špatně, a tím situaci ještě prohloubit.
Michal Suchánek a Petr Marek: jak vás je napadlo spojit?
Kdo trochu sleduje českou kulturní scénu, vidí, že Suchánek a Marek jsou zdánlivě neslučitelná dvojice, každý pochází z úplně jiného prostředí. Když jsem ale mluvil s Petrem o tom, že by s ním měl hrát Suchánek, zjistil jsem, že ho zná a má rád, a stejně tak i Suchánek znal a měl rád Petra Marka. Takže vlastně šlo jen o to, zavolat jim a dát je dohromady.
Seriály točíte už přes deset let. Co se změnilo nejvýrazněji?
Mě hlavně baví přistupovat různě k různým formátům. Každý žádá něco jiného a například internetové věci jsou osvěžující v tom, že je člověk udělá rychle a zároveň si na nich otestuje věci, které by ve filmu nešly úplně dělat. Když děláte celovečerák, v podstatě píšete knihu, zatímco seriály typu Monte Carlo nebo Hra, to je jako odvyprávět vtip.
Kromě internetových formátů teď mezi filmaři „letí“ také virtuální realita. V té nic nechystáte?
Ne, ale coby velký fanoušek a zastánce počítačových her si myslím, že film už je vlastně mrtvý a že počítačová hra nabízí větší škálu narativních možností, které ještě nebyly prozkoumané. Pokud hrajete hry vysoké kvality, zjistíte, že jejich scénáře přesahují úroveň některých celovečerních filmů.
Že by laureát Českého lva přesedlal na hry?
Na to už jsem starý. Ale kdyby mi dnes bylo osmnáct, asi bych se soustředil spíš na ně. Film už své možnosti vyčerpal, zatímco hry mají stále co objevovat. Navíc se jim věnuje spousta nadaných lidí, kteří by, kdyby hry neexistovaly, uspěli ve filmu způsobem jako třeba David Lynch. Myslím, že je v nich budoucnost.
