Z deníčku baťůžkáře: Utøya je zatím vrcholem festivalu, nehodnotitelným bizárem Mandy s Nicolasem Cagem
Za úterní odpoledne a večer jsem stihl šest filmů. Ne, nezbláznil jsem se a ani nevlastním stroj času – tři z nich totiž byly snímky krátkometrážní. Co do kvality zatím s přehledem vede norská Utøya, 22. července, která zrekonstruovala útok norského teroristy Breivika. Kladně hodnotím i belgické transgender drama Dívka. Půlnoční projekce novinky Nicolase Cage Mandy pak byla zážitkem silným, ale nikoli nutně příjemným.
Pojďme si tedy krátce rozebrat další várku festivalových snímků.
Dívka, Lukas Dhont (75 %)
Šestnáctiletá Lara je dívkou, která se narodila do mužského těla. Anebo chlapcem, který se cítí být dívkou. Vyberte si podle toho, co spíše odpovídá vašemu světonázoru. S Larou se setkáváme v čase, kdy podstupuje hormonální léčbu a chystá se na změnu pohlaví. Zároveň se ale snaží udržet na elitní baletní škole. Tvrdé tréninky dávají jejímu tělu zabrat a to celkem zásadně komplikuje nastávající operaci. Zkrátka si úplně neutřídila priority, holka jedna, takže se – jako v každém správném festivalovém filmu – propadá hlouběji a hlouběji do depresí.
Upřímně, Václavové Klausové a další konzervativní myslitelé, kterým jen při zaslechnutí slova gender (natož transgender!) naskakují osypky, by tenhle film nevydýchali. Pro liberály, kteří touží sto minut v kinosále soucítit s v depresích se utápějícím člověkem, se ale jedná o správnou volbu. Velmi fyzický zážitek, který se slabšími povahami může slušně zamávat.
Utøya, 22. července, Erik Poppe (85 %)
Prozatímní vrchol festivalu rekonstruuje události z 22. července 2011, kdy pravicový extremista Breivik vystřílel letní tábor norské sociálně-demokratické mládeže na ostrůvku Utøya. Je to síla, která vás zarazí do sedačky. Násilné řádění sledujeme v jediném dlouhém záběru společně s jednou z Breivikových obětí, mladou dívkou Kajou. Celkový dojem z téhle festivalové pecky trochu oslabuje několik pasáží, v nichž se mladí hrdinové prchající před vraždícím Breivikem ukrývají na různých místech po ostrově. Aby nebyl divák nucen třeba deset minut v kuse sledovat, jak se schovávají a mlčí/pláčou, musí spolu postavy konverzovat. A to působí scenáristicky na sílu.
Film se ale vždy po pár minutách znovu rozjede, zvlášť v samotném závěru je pak vyloženě drtivý. Přesvědčit se o tom budou moci brzo i diváci mimo Vary, snímek vstupuje do běžné distribuce v druhé polovině července. Při premiéře na Berlinále se mimochodem řešilo, jestli je vhodné o těchto tragických událostech točit film. Jestli to není neuctivé k obětem. Nechápu to. Film není tuctový, funguje jako kvalitní mrazivá připomínka neskutečné tragédie. Pokud je něco k pohoršení, pak podmínky, které si Anders Behring Breivik nyní užívá v norském vězeňském systému.
Mandy, Panos Cosmatos (na procentuální škále nehodnotitelné)
Půlnoční bizár Mandy se těžko popisuje. Nicolas Cage se v jedné ze svých nejšílenějších hereckých kreací za poslední roky (a to je co říct, uzná každý, kdo zná jeho filmografii) mstí gangu pekelných motorkářů a pošahané náboženské sektě za vraždu své milované manželky. K té mimochodem dojde až v polovině stopáže, do té doby se jen nudně kecá. A je to tak trochu k nepřežití.
Pak se ale zoufalý Cage chopí kuše, motorové pily a vlastnoručně ukované zbraně (kterou nesvedu správně terminologicky nazvat, nejblíže to mělo asi k obří kose) a jde si vyřizovat účty. A trousí u toho neskutečné hlášky typu „Jsi prohnilá sněhová vločka“. Doporučuju se před zhlédnutím filmu dostat do nálady, jinak skončíte jako můj kamarád, který jej odepsal slovy „to byla ale pí*ovina“. Já jsem trochu smířlivější, ale ne o moc.
První podání alias to nejhorší z filmových škol?
Mezi projekcemi jsem měl zhruba dvou a půl hodinovou prodlevu, a tak jsem si skočil na projekci studentských filmů ze sekce První podání. Ta by měla upozorňovat na zajímavé mladé talenty, o nichž v budoucnu ještě uslyšíme. Soudě podle včera prezentovaných tří filmů o nich teda ale znova slyšet tak úplně nechci.
V portugalském snímku Kam odchází léto jede skupinka mladých lidí na výlet k řece, aby tam mimo jiné několik minut hladili hada. A když píšu hada, myslím kupodivu fakt hada. Živého, barevného, syčícího. Proč to dělali, to se mě neptejte. Gruzínský Dialekt vyprávěl o zvukaři, který se vypravil do zapadlé posvátné oblasti nahrát jakýsi „božský jazyk“. Vždycky žasnu, co vede mladé tvůrce k točení podobných veledůležitě se tvářících blábolů. Nejméně nudný (ale nikoli méně hrozný) pak byl slovenský kraťas Hřejivá komedie o depresi, šílenství a nesplněných snech. V něm se alespoň něco málo skutečně dělo, míra trapnosti onoho dění ale byla vysoká.
Kdybych měl na základě těchto filmů jednomu z autorů zafinancovat další film, byla by to podobně těžká volba jako vybrat nejlepší pořad Jaromíra Soukupa. Radši se střelit do hlavy než takovéto dilema.
