Poslední zápis do deníčku baťůžkáře: Porota vybrala dobře, vítězný film tne do živého
Festival skončil. Vítězné filmy byly vyhlášeny, jejich tvůrci převzali ocenění. Město se vylidnilo, hvězdy odjely. Kolem Thermalu se motají poslední vytrvalci, kteří čekají na nedělní projekce vítězných snímků. Festivalové zázemí mizí před očima. Chodby Thermalu jsou už skoro prázdné, ze stěn opadávají zbytky otrhaných filmových plakátů. Ty cennější se ztratily už včera, fanoušci si je s sebou odvezli na památku.
Jaké byly letošní Vary? S malými připomínkami fajn, ostatně jako vždy. V průběhu týdne jsem tu upozorňoval na programové vrcholy festivalu. K již zmíněným kouskům Tísňové volání, Utøya, 22. července, Climax, Profil nebo Dívka bych po sobotě přidal ještě několik povedených děl.
Příznivá šuškanda ze zahraničních festivalů provázela novinku Spikea Leeho BlacKkKlansman. Film zábavnou formou vypráví o rasismu v Americe sedmdesátých let, Lee nicméně využívá příležitosti a jasně se vyjadřuje i k nynější trumpovské éře. Někdy možná až příliš doslovně, což snímek trochu sráží. Ne ovšem tolik, aby se nedal doporučit.
Svěží a energický pohled na undergroundovou hudební scénu Leningradu osmdesátých let poskytl film Léto talentovaného režiséra Kirilla Serebrennikova. Komplikovaným vztahem mezi skladatelem Wiktorem a zpěvačkou Zulou se pak zabývala polská Studená válka. Osobní drama na pozadí skutečných dějinných událostí (represe v SSSR, budování komunistického Polska), to je univerzální recept na úspěšný festivalový film.
Takže určitě se letos ve Varech bylo na co dívat. Přesto ale do poslední chvíle chyběl film, který by mě bezvýhradně nadchnul. Takový, abych si na něj vzpomněl i po několika letech. Důležitý, velký film. Nakonec se kupodivu objevil v Hlavní soutěži a vyhrál. „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ rumunského režiséra Radu Judeho. Když jsem se v sobotu večer dozvěděl, že zvítězil právě Jude, neměl jsem radost. Soutěžní sekci se totiž v posledních letech vyhýbám s tím, že to nejlepší z ní bude šance vidět v neděli na speciálních projekcích. A podle ohlasů řady známých a kamarádů jsem žil v domnění, že se „barbaři“ nepovedli. Loni vyhrál mdlý Křižáček a letos další oslava nudy? No to snad ne! Po projekci ale dávám za pravdu porotě.
Film se točí kolem mladé rumunské umělkyně, která připravuje autorskou rekonstrukci tzv. masakru v Oděse. Problémem je, že hodlá upozornit i na věci, o kterých se nemluví. O spoluúčasti Rumunů na vraždění Židů. Žena tak musí čelit kritice a pokusům o cenzuru, a to hned z několika stran. Snímek je vlastně dlouhou rozpravou nad sebereflexí národních dějin, respektive kritikou neschopnosti a neochoty části společnosti vůbec přistoupit na debatu o vlastní minulosti.
Že jsou „barbaři“ příliš ukotvení v rumunských reáliích a tím pádem jen těžko srozumitelní? Nesmysl. Ústřední téma je univerzální a velmi jednoduše přenosné do českých reálií. Neschopnost národa vyrovnat se s vlastními dějinami? Podívejte, jaké vášně u nás vždy jednou za čas vzbudí otázka Benešových dekretů a poválečného odsunu sudetských Němců.
„Udělejme spolu radši něco pěkného, něco, ať se lůza pobaví. Koneckonců, je to i za její peníze,“ říká hlavní postavě filmu jeden z kritiků a popírá tak smysl umění. Vyhýbat se bolavým tématům? Umlčovat kontroverze? Hladit pouze po srsti? Jen jiná slova pro cenzuru. Měli jsme to tu nedávno taky. Vyjádření postojů části politiků a veřejnosti ke kontroverzní hře v rámci brněnského divadelního festivalu by se do snímku mohla překopírovat takřka bez úprav. Radu Jude natočil film přesný, důležitý, aktuální. Jsem rád, že vyhrál. Letošní Vary se za svého vítěze opravdu stydět nemusí. Bravo.
Tak je ta šaškárna za peníze daňových poplatníků konečně za námi, píše pod rouškou anonymity o závěru KVIFF internetový buran, pro nějž je umění sprosté slovo. Diskutér, o jehož rumunských bratrech ve zbroji jsem dnes viděl skvělý film. Jo, je to za námi, co se dá dělat. Každá dobrá věc jednou skončí. Tak zase za rok, Vary.
