Z deníčku baťůžkáře: Stát se globální superstár je lehčí, než si koupit pivo. Co ve Varech zatím zaujalo a co ne?
Začal víkend a Vary se zaplnily. Zatímco v pátek si ještě řada lidí plnila povinnosti pracovního týdne, teď už jsou na kolonádě asi všichni, kteří tu být chtějí. Lístky mizí rychleji, kinosály jsou nabitější a před Thermalem není k hnutí. Páteční pohoda skončila.
Jedním z těch známějších filmových tvůrců, kteří mají v programu letošního ročníku zastoupení, je Danny Boyle, režisér slavného Trainspottingu. Promítá se zde jeho nová romantická komedie Yesterday z pera scenáristy Richarda Curtise. Hlavnímu hrdinovi snímku se přihodí zvláštní věc – během tajuplného celosvětového blackoutu jej srazí autobus. Pár dní na to zjistí, že nikdo kromě něj nemá potuchy o existenci Beatles. Jako hudebník, který dosud ne a ne prorazit, chytí příležitost za pačesy. Však kdo by nevyužil toho, že si jako jediný pamatuje jedny z nejlepších songů historie? Ale vyměnit slávu za lásku? To už je komplikovanější otázka.
Yesterday je ukázkovým crowd-pleaserem, tedy filmem, jehož jedinou ambicí je potěšit davy. Žádná vážná témata, rychlé tempo, pěkné písničky, spousta humoru a sympaťáci v hlavních rolích. Proto je snímek jednoznačným aspirantem na divácký hit festivalu. Užil jsem si jej, ale pro jeho celkovou nekonfliktnost se mi za chvíli vykouří z hlavy. Film je mimochodem k dispozici i v běžné kinodistribuci, takže pokud se chcete nenáročně pobavit, alou do kina.
Artová onanie
Jestli je Boyleova novinka filmem pro všechny, latinskoamerický Monos ocení spíše drsnější povahy. Snímek, přirovnávaný v prvních ohlasech k legendárnímu Apocalypse Now Francise Forda Coppoly, sleduje jednotku dětských vojáků spadající pod jakousi povstaleckou, ale blíže nepředstavenou Organizaci. Kdesi v opuštěném bunkru vysoko v horách hlídají tyto děti civilní americkou zajatkyni a postupně mezi nimi vzrůstá napětí a řevnivost. Zpočátku komorní, atmosférický snímek pak v druhé půli nabere až nečekané grády, když nabídne intenzivní tropický survival v atraktivních kulisách deštného pralesa.
Ale aby to nepůsobilo tak růžově, ne vždy se filmově zadaří. Filmy jako mexické drama Naše doba by měly být ve festivalové brožuře označeny velkým červeným vykřičníkem. Ten by snad dostatečně důrazně varoval všechny potenciální diváky, kteří se nevyžívají v nesmyslně dlouhých artových onaniích. Anotace lákala na drama o manželské dvojici, která se věnuje mimomanželskému sexu a o svých zážitcích otevřeně hovoří, dokud se jejich „volný vztah“ nezkomplikuje tajnostmi. První náznak této zápletky se ovšem odehraje až po padesáti minutách tříhodinového filmu. Do té doby režisér nabízí zcela nesouvisející scény, které by se daly vystřihnout. Což ostatně platí i pro celou řadu scén, které teprve následují. Pokud nejste masochisti, ruce pryč!
Pivo na půl hodiny
A k dalšímu mrzení pak došlo mimo kinosály. Tradiční pivní stan pivovaru Lobkowicz, dlouholetého partnera festivalu, od Thermalu zmizel. Nahradily jej dva pivní stany Pilsner Urquell. Zatímco stan Lobkowiczu měl v minulých letech celkem pěknou vlastnost, a sice že dokázal velice rychle uspokojit poměrně extrémní poptávku po zlatavém moku, v plzeňských stanech to večer bylo „velký špatný“.
Zaprvé je v nich málo výčepů. Zadruhé si člověk musí vystát ne jednu, ale hned dvě fronty – nejprve u pokladny, kde zaplatí a dostane stvrzenku, a poté u pípy. A za třetí, tato organizační nepříjemnost není nikde jasně a viditelně komunikována! Řada lidí se proto automaticky zařazuje do fronty vedoucí k výčepu. Když jim po patnácti minutách obsluha sdělí, že stojí špatně, napětí a nervozita by se daly krájet. Zkrátka, dostat se k plnému půllitru je mise i na půl hodinky, a jestli se v tom stanu nikdo neporve, budu se upřímně divit. Palec nahoru alespoň za zálohované kelímky – bojem proti jednorázovým plastovým půllitrům si Pilsner připisuje plusový bod.
