Z deníčku baťůžkáře: Čeští umělci kvůli zbrojovce vyhrožují, že příště nepřijedou. Žádná škoda
Tak fesťák má letos konečně pořádnou kontroverzi. Několika desítkám českých umělců se nelíbí, že festival sponzorovala Česká zbrojovka. Celou aféru přitom odstartoval neškodný reklamní banner s mottem „We love shooting“. Kritiků na sociálních sítích se dotklo užití dvojsmyslného slova shooting (střílení/natáčení), neuctivé je prý zejména k obětem masových vražd v kinosálech. Nekontrolovat denně Facebook, člověk by přímo ve Varech nic nezaznamenal. Běžní návštěvníci mají asi nižší práh urážlivosti, tady se žádná kontroverze nekoná.
Schválně jsem se pár náhodných kolemjdoucích zeptal, jestli kauzu zaznamenali. A co na ni případně říkají. Zhruba polovička o ní vůbec nevěděla, u dalších bylo nejčastější odpovědí: „Je mi to úplně jedno.“ No bodejť by ne. Filmoví fanoušci se ve Varech nudí o něco méně než čeští facebookoví influenceři a nemají čas zabývat se blbostmi. Na co asi jiného má Česká zbrojovka ve svých heslech odkazovat než na zbraně. Na koťátka?
Na vyšší úroveň celou aférku posunul otevřený dopis několika známých českých filmařů v čele s Janem Hřebejkem, Terezou Nvotovou, Vladimírem Michálkem nebo Vítem Klusákem. Není prý morální nechat se sponzorovat firmou, která v minulosti vyvážela svoje zbraně do nedemokratických zemí a vydělávala tak na porušování lidských práv. „Mnohem raději se zúčastníme skromnější, ale o to hrdější největší oslavy filmu v České republice,“ píší v dopise.
Jak si to přeložit. „Pokud bude sponzoring pokračovat, příště nás tu neuvidíte,“ vzkazují výhružně umělci, takzvaně „pohamáčkovsku“. Vzhledem k tomu, v jak bídném stavu je současný český film, zcela neschopný konkurovat srovnatelně velkým kinematografiím (Dánsko, Řecko, Maďarsko nebo nedej bože Polsko), příliš velká ztráta by to pro nás diváky nebyla. A abych parafrázoval onen otevřený dopis: „Mnohem raději se zúčastním velkého filmového festivalu sponzorovaného zbrojovkou, který promítne kvalitní filmy talentovaných zahraničních umělců než festivalu zaplněného nuznými českými filmy, které se na něm promítají jen proto, že vznikly v Česku.“
Festivalu mimochodem patří dík, že nesklapl patky, nepodlehl trapné kritice a svého sponzora se zastal.
Ale konečně k tomu důležitému, tedy k filmům. Všem puritánům, strážcům veřejné morálky a urážlivkám z povolání bych doporučil návštěvu finského snímku Psi nenosí kalhoty, který by jim mohl solidně rozhodit čakry. Film o hledání lásky v sado maso salónu dokáže být sexuálně explicitní, perverzní i násilný, a to aniž by sklouzl k prvoplánové vulgárnosti. Má srdíčko a uvěřitelně napsané postavy – a to se cení. I přes nulová očekávání nakonec jeden z dosavadních vrcholů festivalu.
Většina diváků by ale asi nesouhlasila. Na vrchol divácké ankety se totiž po včerejší premiéře dostal dokumentární snímek Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny Forman vs. Forman. Dokumentaristé jím složili poklonu a postavili důstojný pomník největšímu českému filmaři všech dob Miloši Formanovi. Úspěch je logický, u diváků vždy bodují univerzálně líbivé filmy, které nikoho ničím nenaštvou.
Za zmínku stojí lidsky hřejivý moment, který se odehrál těsně před projekcí při nástupu delegace. Zcela zaplněný Velký sál Thermalu po výzvě moderátora povstal a poblahopřál Heleně Třeštíkové k nedávnému životnímu jubileu. Jedno oko nezůstalo suché.
Další v pondělí viděné filmy stačí zmínit jen v rychlosti, neboť ani v jednom případě nešlo o nic zásadního. Islandský snímek Bílý bílý den je typickým zástupcem této severské národní kinematografie, tedy smutným, pomalým a depresivním dramatem o podivínském, osamělém člověku. Z průměru tohoto „subžánru“ bohužel ničím příliš nevyčnívá.
Srbské drama Stehy citlivě zpracovalo skutečný tamější problém odcizených dětí v porodnicích. V balkánských zemích pravděpodobně zarezonuje silněji než u nás. No a konečně kanadská Antologie města duchů sice lákala na originální využití hororových prvků v baladickém dramatu o smrti a osudu, realita ale byla jiná. Nezajímavá, zdlouhavá, ošklivá a nudná.
