Z deníčku baťůžkáře: Naděje pro český film? Tiché doteky Michala Hogenauera jsou jako zjevení
Nebožka zatím stále ještě trochu žije, dal by se hláškou z Cimrmanů popsat aktuální stav české kinematografie. Zatímco filmy polských nebo maďarských umělců, s nimiž by se Česko mělo v ideálním případě porovnávat, pravidelně s úspěchem soutěží na nejprestižnějších zahraničních filmových festivalech, čeští filmaři se zoufale a bez větších ambicí plácají v tématech, která rezonují přinejlepším v českém prostředí. Na vývoz se ovšem nehodí. Vždyť třeba posledním filmem nominovaným na Oscara byly Želary Ondřeje Trojana v roce 2003. I při vší té bídě by ale bylo nespravedlivé říct, že špatně je úplně všechno. V posledních letech se totiž objevilo pár filmů začínajících mladých tvůrců, kteří – až svůj talent vypilují – mohou národní kinematografii dodat zpět ztracenou hrdost.
Mezi tyto nadějné začínající filmaře se nyní zařadil celovečerně debutující Michal Hogenauer. V sekci Na východ od Západu představil snímek Tiché doteky, který vznikl v česko-lotyšsko-nizozemské koprodukci. Vypráví příběh mladé Pražačky Míši, která vycestuje na Západ a nechá se najmout jako au-pair rodinou hogo fogo zbohatlíků. Aby práci neztratila, musí se přizpůsobit souboru podivných a striktních pravidel chování, za nimiž ovšem probublává cosi skutečně zlověstného.
Hogenauerovi se podařilo natočit podmanivý mysteriózní snímek evropského ražení. V rámci celého kontinentu nejde sice o dílo nikterak převratné (vzpomenout lze například na řecký film Špičák Yorgose Lanthimose nebo nizozemského Borgmana Alexe van Warmerdama, kteří zašli při zkoumání bizarních lidských vztahů na ploše jednoho domu mnohem dál), v českém prostředí si ovšem srovnatelný snímek nevybavuji. Výborné herecké výkony, pulzující atmosféra nejistoty a odcizení a prvotřídní technická stránka dokazují, že Hogenauer měl film pevně v rukou.
Jakkoli bude přijetí snímku různorodé (u “divných“ filmů tomu tak je vždy), já mám vyloženě radost z toho, že vzniklo dílo, které nezapadá do škatulek filmů v Česku běžně produkovaných.
To Staříci Martina Duška a Ondřeje Provazníka jsou jiný případ. Jestli Tiché doteky budou muset svého diváka hledat hlavně u mladého evropsky orientovaného publika, na Staříky může vyrazit klidně celá rodina i s babičkou a dědečkem. Příběh dvou politických vězňů, kteří se na stará kolena vydají potrestat bývalého komunistického prokurátora, který jim a mnoha dalším lidem v 50. letech zničil životy a vyvázl bez trestu, je zpracován jako vkusná mainstreamová road movie.
Autoři navazují na tradici českých dramatických tragikomedií, které umí namíchat chutný koktejl vtipu a vážných témat, aniž by působily vykonstruovaně či neupřímně. Ozdobou Staříků jsou hlavně herecké výkony dvou hlavních představitelů – Jiřího Schmitzera a Ladislava Mrkvičky. Zvlášť Schimtzer je horkým kandidátem na Českého lva.
A aby těch nadějných zpráv o českých filmařích nebylo málo, zmíním i snímek Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera. Film byl sice produkován ve Spojených státech, režíroval jej ale celovečerně debutující Čech Martin Krejčí, který se do té doby věnoval zejména reklamám. V centru příjemně odsýpajícího dobrodružného filmu stojí třináctiletý chlapec Paul, který od narození trpí nemocí, kvůli níž je jeho tělo včetně tváře pokryté hustým ochlupením. Nečekejte ovšem žádnou plačtivou dojímavou podívanou, spíš se nalaďte na poetiku starých dobrodružných amblinovek (snímky produkční společnosti Amblin Entertainment jako E. T. Mimozemšťan nebo Rošťáci).
Když pak ještě vezmeme do úvahy, že divácky zatím nejlépe přijatým snímkem v karlovarské Hlavní soutěži je slovenské Budiž světlo režiséra Marka Škopa, vzniklé v české koprodukci (na filmu se podílela mj. České televize), bylo by vážně nefér nad českým filmem lámat hůl.
