Z deníčku baťůžkáře: Neviditelný život Eurídice Gusmãové dojme i největší cyniky
Po vítězství v sekci Un Certain Regard letošního festivalu v Cannes zamířila novinka brazilského režiséra Karima Aïnouze Neviditelný život Eurídice Gusmãové i do Karlových Varů. Snímek pojednává o lásce. Nikoli ale o lásce partnerské, milenecké, ale o lásce sourozenecké, sesterské. Životní cesty Eurídice a Guidy se na přelomu čtyřicátých a padesátých let nešťastně rozejdou. A bude trvat léta, než se znovu shledají – pokud vůbec. Zkrátka těžké časy bez Facebooku.
Ruku na srdce: melodrama není zrovna žánr, který bych vyhledával. Pokud je ovšem tak krásně a sebejistě zpracované, jako v případě Neviditelného života Eurídice Gusmãové, odolává se mu jen těžko. Nejvýraznějším motivem dvouapůlhodinového dojáku je nelehký úděl žen ve společnosti, v níž funguje tvrdý patriarchát. V tomto konkrétním případě se jedná o brazilská padesátá léta, relativně snadno by byl ale příběh geograficky přenositelný v podstatě na jakékoli místo. Brazilské lokace dodávají Neviditelnému životu jakousi zemitost a tropickou upocenost, živelnost, dějový oblouk je ale univerzálně srozumitelný.
Dvacetiletá Guida se zamiluje do řeckého námořníka. Svěřit se rodičům je pro ni nemyslitelné – otec by takovou lásku nikdy nechápal – a matka, ta je jen otcovým stínem. Guida tedy s námořníkem za pomoci své sestry Eurídice uteče. Řek ji následně oplodní a pak, mizera, zmizí. Těhotná dívka se tedy vrací zpět domů. Otec se jí ovšem zřekne a vyžene ji. A ještě ke všemu jí namluví, že sestra Eurídice odjela do Evropy studovat hru na klavír, což bylo vždy jejím snem. Ve skutečnosti se ale Eurídice provdala a stále žije v Riu. S manželem, který nijak nebere ohled na její potřeby a ambice.
Takové je dějové východisko příběhu dvou sester, kterým, jak by řekly feministky, toxická maskulinita zničila život. Že byly časy, kdy většina mužů nahlížela na ženy jako na biologický stroj k plození dětí, vaření a uklízení, bez vlastní vůle a snů, to není věc názoru, nýbrž fakt. Odsouzení snímku jako feministického blábolu tak snad hrozí jen u toho nejkonzervativnějšího publika.
Ostatní si popláčou. Nejlepší na filmu je, že režisér Aïnouze nijak extrémně netlačí na pilu. I přes nepřízeň osudu, který Eurídice a Guidu potkal, nepopisuje jejich život jen v šedavých barvách. Ani jedna žena vlastně nakonec netrpí jako zvíře; poznají lásku, přátelství i momenty štěstí. Jejich životy nejsou vyloženě tragické, jen neúplné. A právě ten detail, tedy jak zejména jedna osoba, které by bývalo na štěstí Eurídice a Guidy mělo záležet nejvíc (tedy jejich otec), zcela zbytečně pokazila dva jinak potenciálně relativně bezproblémové životy, má v závěru emoční sílu tanku. V posledních deseti minutách se veškeré moje snažení upínalo k tomu, abych nevzlykal moc nahlas. Od mužů se holt stále tak trochu čeká, že nepláčou. Alespoň ne v kině na melodramatu. Patriarchát trvá.
Neviditelný život Eurídice Gusmãové jednak zastínil všechny ostatní filmy, které jsem v pátek viděl, jednak se stal po jihokorejském Parazitovi druhým vrcholem celého festivalu. Přesvědčit se o kvalitách těchto dvou filmů mohou příští týden diváci v pražských karlovarských ozvěnách.
A jaké že páteční filmy stojí alespoň za krátkou zmínku? Určitě dokumentární film schopného hollywoodského řemeslníka Rona Howarda Pavarotti. Ten zkoumá, nepřekvapivě, život a dílo operního pěvce Luciana Pavarottiho. Můj vztah k opeře je zhruba nulový až záporný, přesto mě dokument dokázal bavit – a při záznamech některých árií vyvolat i nefalšovanou husí kůži. Zpívat ten obtloustlý vousatý sympaťák vskutku uměl.
Třetím viděným filmem pak byl politický thriller Synové Dánska, který pojednává o růstu napětí mezi radikalizujícími se migranty a radikalizujícími se pravicovými populisty a s nimi sympatizujícími neonacistickými bojůvkami. Film popisuje těžko se zastavující spirálu extremismu a násilí. Nenávist na jedné straně v něm vždy způsobí ještě větší nenávist na straně druhé. Ve více aspektech nicméně snímek působí nedotaženě, zjednodušeně a ne zcela přesvědčivě.
