Rudá kněžka ze Hry o trůny: Svlékám se ve jménu umění. A hrát Melisandru je tak trochu jako hrát Hitlera
Spolu s králem Joffreym patří její rudá kněžka Melisandra k nejnenáviděnějším postavám seriálu Hra o trůny, jehož osmá a poslední řada startuje v dubnu na HBO. Nizozemská herečka CARICE VAN HOUTEN (42) je na rozdíl od kamenné, ledové, bezvěké Melisandry vtipná a usměvavá kráska. A kupodivu před dvěma lety neporodila hollywoodskému herci Guyi Pearceovi stínového démona jako v druhé řadě Hry o trůny, ale normálního chlapečka. Ještě než se po útlumu v sedmé řadě Melisandra triumfálně vrátí v řadě osmé, uvidíme ji v půli března ve Skleněném pokoji, snímku Julia Ševčíka o brněnské vile Tugendhat na motivy románu Simona Mawera.
Dcera televizní manažerky a spisovatele je něco jako nizozemská Anna Geislerová – režiséři se mohou přetrhnout, aby s ní mohli natočit seriál nebo film, a její role ve dvou válečných dramatech, Verhoevenově Černé knize a Singerově Valkýře, jí zajistily přísun „áčkových“ úloh. Od odvysílání první řady Hry o trůny tak hrála například Leni Riefenstahlovou ve výtečném sportovním dramatu Race, zářila v thrilleru WikiLeaks nebo po boku oscarového Eddieho Redmaynea v mysteriózní Černé smrti.
Ve Hře o trůny představuje kněžku Pána světla a milenku Stannise Baratheona, který si nárokuje Železný trůn. Právě na Melisandřinu radu Stannis v závěru páté řady seriálu obětuje v zájmu válečného vítězství své jediné dítě, dcerku Shireen, a sám posléze v boji umírá… Na rozhovor, který Reflex pořídil roku 2016 v Londýně, se Carice van Houten dostavila v doprovodu svého kamaráda Liama Cunninghama, známého irského herce a představitele sera Davose, Melisandřina protivníka. Ten občas neodolal nutkání narušit interview nějakým tím vtípkem.
Vezměme to pěkně od konce a položme otázku, kterou řeší i ti, kdo o Hře o trůny slyšeli jen z rychlíku: Je Jon Snow doopravdy mrtev?
Carice van Houten: Když Jon Snow na konci předchozí série umřel, cítila jsem obrovský a samozřejmě úplně neopodstatněný tlak fanoušků seriálu na to, abych s tím, sakra, něco udělala. Prima, Melisandra má nějaké ty lektvary, ale vzkříšení mrtvého, to je úplně jiná pohádka. To bych asi nezvládla, i když jsme s mámou a ségrou (herečka Jelka van Houten; pozn. red.) Jonovy velké fanynky a dost jeho ztrátou trpíme. Mimochodem, tohle je právě na Hře o trůny skvělé. Že klaďasové umírají. Nesmějte se, je to jako život a ten prostě není fér. Sorry.
Liam Cunningham: A co je to vůbec za seriál, když všichni jeho fandové věří tomu, že Jon Snow, dočista rozbodaný noži, prostě nějak musel přežít? Co už mu podle vás mají tvůrci udělat? Stačil by jaderný výbuch, abyste uvěřili, že je po něm?
Kdybyste měla možnost přivést jednu z postav Hry o trůny k životu, která by to byla?
Rozhodně král Joffrey!
LC: Nedivte se, oni dva mají dost podobné povahy.
Ale kuš. Na narozeninovou oslavu svého dítěte bych to blonďaté monstrum rozhodně nepozvala, jen mě hrozně bavilo ho sledovat, ten kluk je skvělý herec. A pak bych pochopitelně oživila Charlese Dance (známý charakterní herec, nositel Řádu Britského impéria, hrál tvrdého krále Tywina Lannistera; pozn. red.). Ale ten krutý zmetek Joffrey mi byl ještě sympatičtější, k smrti ráda jsem ho nenáviděla. Teď se veškerá zášť publika soustředí na Melisandru, takže se nedivte, že ho chci zpátky. Po epizodě se Shireeninou smrtí to na moji adresu bylo samé: „Chcípni, ty děvko!“ No dobře, tak se Melisandra trochu spletla a bezdůvodně někoho popravila, a ono to shodou okolností bylo malé dítě. Po tomhle představení jsem cenu Miss sympatie od publika nezískala, to dá rozum. Ovšem jakmile umřel Jon Snow, fanoušci Hry o trůny otočili: „Odpustíme ti, když ho oživíš!“ To je, panečku, publikum!
LC: Známe je – kam vítr, tam plášť. Když Joffreyho otrávili, z internetu se stala ošklivá stoka, všechny ty Facebooky a Twittery řvaly: „Konečně ten špinavej parchant pošel!“ Jenže po nějaké době titíž lidé začali: „Tak nějak nám chybí, co?“ Byl prostě k pomilování nenáviděníhodný. Kdykoli se objevil na placu, všichni obraceli oči v sloup: „Ach bože, co ten smrad udělá teď?“ Bylo zvrhle zábavné sledovat někoho tak zákeřného a zlého, jak se baví tím, co umí nejlíp.
O averzi diváků vůči Melisandře víme. Jak hodně ji chcete zabít vy sám, Davosi?
LC: Velmi.
Jen na plátně, doufám.
LC: Jasně – i když už jsem uvažoval i nad tou druhou možností… Davos chtěl Melisandru rozhodně zamordovat, vždyť na ni vytáhl nůž. Je bizarní, že právě tihle dva, kteří jsou tak rozdílní a tolik se nesnášejí, mají jedno společné – jejich smysl života odešel spolu se Stannisem. Oba jsou na Černém hradě u Noční hlídky, oba tak nějak ztratili práci a nevědí najednou, proč jsou na světě.
Kterého krále teď vlastně budete vy dva podporovat?
LC: No, po Stannisově smrti to mohl být třeba Jon Snow… Nad kterým se ovšem taky zavřela voda. Takže kdo si zaslouží tu čest sedět na trůně? Třeba Samwell Tarly, ne?
Ten prosťáček? To se nikdy nestane.
LC: Naprosto nemožné. Já se pořád nemůžu zbavit jedné vize: Nemrtvý Bílý chodec sedící na trůně s nohou přes nohu a zapáleným cigárem. Jako finální políčko filmu. Ale k tomu asi taky nedojde.
Hrála jste spoustu zásadních rolí v nizozemské kinematografii. Posílila vás úloha ve Hře o trůny, nebo už jste byla pevná v kramflecích dřív?
LC: Věřte mi, tahle žádné potíže se sebedůvěrou nemá.
Hele, nech toho! Ve skutečnosti jsem na začátku natáčení s Melisandrou docela bojovala, chtěla jsem hrát spíš královnu Cersei, dokonce jsem byla na castingu. Sice mám v portfoliu pěkných pár rolí silných žen, ale všechny měly své pochybnosti, strachy a nejistoty, jizvy z minulosti – mohla jsem čerpat ze svého vlastního života. Myslím, že pošramocené, přecitlivělé, pochybující a často trochu cáklé ženské hraju mnohem líp než ten sebevědomý kus ledu zvaný Melisandra. Tady jsem najednou byla v koncích. Její sebejistota je pro herce na překážku, ona prakticky neukazuje žádné emoce, nemáte co hrát. Až do marného obětování malé Shireen, kdy si konečně musí přiznat, že se možná spletla. To jsem si z hereckého hlediska opravdu užívala, tu vadu na kráse, která se náhle objevila a v její neochvějné sebedůvěře zanechala celkem hluboké trhliny. V šesté řadě vidíme úplně jinou Melisandru, zmatenou ženu, jejíž pýcha je ta tam.
Jak se vám ta syrová scéna Shireeniny smrti točila?
Už je to dost dlouho, ale nezapomenu, jaká byla zima – na placu jsme měli sněžné dělo a ohromný větrák a já zas musela mít odhalený dekolt, brrr. Když pronesu obětní řeč a podpálím hranici s tou ubohou vřeštící holčičkou, otrlí Stannisovi vojáci odvracejí zrak, je to moc i na ně. Taky mu pak půlka mužů zběhne a on tu velkou bitvu prohraje. Shireenino upálení se dotkne dokonce i její bezcitné matky, ačkoli se na pomoc dceři nakonec rozběhne pozdě a zbytečně… Po poslední klapce jsme to ze sebe shodili a vlastně si loučení s tak sympatickou postavou (kolikátá už to jen byla?) dost užili. Shireenina představitelka Kerry Ingramová mi dokonce dala dárek. Bez ohledu na to, že jsem ji ten den zabila – ta mě asi musela mít ráda!
Melisandra má utrpení v oblibě, na její scénu s chudákem Gendrym a pijavicemi publikum jen tak nezapomene. A také se ráda svléká před očima mocných. Jaké to je, být před očima štábu i diváků nahá?
No miluju to, to si asi umíte představit.
Tak proč si neřeknete o dvojnici, jako to udělala Lena Headeyová, když její královna Cersei musela kráčet pokořená, oškubaná a úplně nahá uličkou hanby přes celé Královo přístaviště?
Aha, no jo. Příště tuhle možnost zvážím. Ne, teď vážně – hrát nahá není zrovna moje největší hobby. O nahotě a sexualitě ve Hře o trůny se hrozně moc mluví. Ačkoli jsme fantasy seriál, snažíme se být co nejrealističtější. Takže by bylo dost divné, kdybychom se tvářili, že sexualita neexistuje, kdybychom ukazovali syrové scény a vraždy a zakrývali si prsa a zadky. Vážně je na světě někdo, kdo věří, že když s někým máte sex, nesundáváte si podprsenku?
LC: Já tomu věřím!
To je tak pokrytecké – můžete mít ve filmu stovky kulometů a mrtvol, ale jediná bradavka je problém? Netvrdím, že bychom měli přitvrdit a ukazovat víc nahoty, ale jednou je to součást života, tak v jejím zobrazování neustupujme lidem, kteří mají trable s vnímáním vlastní tělesnosti a sexuality. U nás v Nizozemsku jsme, ostatně podobně jako ve valné většině evropských zemí, v otázce těla a tělesné lásky naštěstí dost otevření. Naše mámy mají prsa a my se nebojíme si to připustit. Ano, stárnu a točit nahá je o něco těžší než dřív, ale co? Svlékám se ve jménu umění.
A pro diváky – jenže tento seriál produkují Američané, kteří umějí být dost puritánští.
Ale uznejte, že natáčeli velmi liberálně; pro evropské publikum, v evropských lokacích, ve velké většině s evropskými herci. U skrz naskrz amerického filmu by to bylo úplně jiné kafe. Sama ovšem neuznávám nefunkční nahotu, když se mi jako divákovi bezúčelně pokoušejí prodat kozy a zadnice. Tady je to jiné – Melisandra používá svoje tělo jako zbraň, ne jako vyzvání k sexu. Je zvyklá manipulovat a dostat, co chce. Nepovažuju ji za zlou osobu, nevěřím tomu, že se někdo padouchem narodí, to by byla nuda. Ona má prostě jen své velice kruté metody, jak se někam dostat. Někam, kam nikdo kromě ní nedohlédne. Vlastně se snaží spasit lidstvo, svým způsobem. Hrát ji je tak trochu jako hrát Hitlera – není zajímavé ho pojímat jako zločince, ale jako někoho, kdo se domnívá, že koná správně. Což z něj dělá tu pravou zrůdu. Hitler něžně hladící sladkého pejsánka, to je skutečný obraz hrůzy.
LC: Jak víte, George postavil příběh Písně ledu a ohně velmi volně na příběhu středověké války růží; Zeď bránící nájezdníkům z řad Divokých a Bílých chodců je vlastně Hadriánova zeď… Tohle prostě nemůžete točit se štábem Amíků v Minnesotě. Hra o trůny má evropskou citovost; naši scenáristé David Benioff a Dan Weiss spolu ostatně v půli devadesátých let postgraduálně studovali irskou literaturu v Dublinu, na Trinity College. Tak obrovskou produkci by ale Evropa jednoduše nezaplatila, zatímco Američané mají neskutečně hluboké kapsy. Bůh žehnej lidem z HBO za to, že měli vizi a šli si za ní, klidně až za moře. Tenhle šťastný sňatek z rozumu mezi Evropou a Amerikou skvěle funguje pro blaho nás všech.
Která scéna pro vás byla během pěti let natáčení nejnáročnější?
Nejspíš ten porod. Točilo se v noci v jedné irské jeskyni, nebo spíš v tunelu, kde byl strašlivý průvan. Ležela jsem v té pošmourné, vlhké ledárně nahá, s umělým těhotným břichem, a kolem mě štáb lidí, kteří mi do toho falešného pupku zaváděli různé hadičky s bůhvíčím a malovali bradavky na rudo… Já s sebou vláčela zabahněnou deku, ve společnosti tohohle Irčana, tedy sera Davose, roztahovala nohy a předstírala, že se z nich dere na světlo světa černé monstrum, ten Stín. A vlastně jsem vůbec přesně nevěděla, co mi v postprodukci mezi stehna počítačem vyčarují, i když se mi to snažili předem popsat… To byla celkem výzva, uznejte.
Co jste si v tu chvíli přála nejvíc?
LC: Kafe a cigára, jak ji znám!
Člověk by nevěřil, že jste v Černých motýlech, dramatickém příběhu známé jihoafrické básnířky a její životní lásky, s Liamem Cunninghamem hráli milenecký pár…
… dokážete si to vůbec představit? Ne, vážně – i když ve Hře o trůny stojíme proti sobě a soupeřili jsme o Stannisovu pozornost a přízeň, já Davose pro jeho inteligenci, postřeh a loajalitu obdivuju a ctím. Jako soukromá osoba samozřejmě, i když možná i Melisandra v tomhle svém protivném protivníkovi vidí něco dobrého. Ačkoli se k němu doposud chovala jako k otravně bzučícímu hmyzu, který jí kříží cestu k jedinému správnému cíli. Ale takzvaně v civilu jsme s Liamem dobří kamarádi. Jak sami vidíte a slyšíte.
Poslední věc: Jakou smrt byste přála Melisandře?
Co takhle deus ex machina v podobě dračího ocasu, který by jí rozdrtil hlavu? Jako v Jurském parku!
Rozhovor byl pořízen v roce 2016
