Kovy v dokumentu České televize řeší nejen dějiny, ale celý školský systém
Youtuber a influencer Karel „Kovy“ Kovář a dokumentarista Ivo Bystřičan vyrážejí na road movie napříč Českou republikou a jejím školstvím. V hodinovém dokumentu Kovy řeší dějiny, nahlédnou do všech pater školního systému od základních škol po ministerstvo a tématem výuky moderní historie se toulají trochu nazdařbůh. Nelze jim ale upřít zápal a chuť zpochybňovat praktiky, které má většina lidí po maturitě za neměnné – nebo nad nimi vůbec nepřemýšlí. Film měl premiéru na ČT2 31. března ve 20:55.
Ty záběry jsou děsivě povědomé: mladí lidé při pouličních anketách vrtí hlavou nad letopočty 1918, 1938 či 1989 a netuší, co se v daných letech stalo. Proč to nevědí ze školy? Internetová celebrita Kovy vysílá svým followerům, kterých má na YouTube 700 tisíc, výzvu, ať se mu ozvou, jak se u nich na školách učí dějepis, zvláště moderní dějiny. Jedna z reakcí výmluvně zmiňuje, že zatímco výuka dějepisu na gymnáziích často končí druhou světovou válkou, až 70 % otázek na přijímačkách na některé vysoké školy se týká novodobé historie.
Kovy během filmu sjezdí republiku od Chomutova po Ostravu a promluví s lidmi od studentů přes pedagogy po historiky, experty na didaktiku nebo šéfa České školní inspekce. Někteří se mu ozvali na jeho youtubovou výzvu, k jiným si našel cestu sám. Je smutně příznačné, že na jeho apely neodpověděl žádný rodič současného středoškolského studenta, vrstva rodičů je tedy nezastoupená. Kovyho zvídavé putování sleduje dokumentarista Ivo Bystřičan, který se společenským až veřejnoprávním tématům věnuje dlouhodobě, například v dokumentu o stavbě dálnice D8 Dál nic nebo ve snímku ke stým narozeninám Masarykovy univerzity Otevřená pevnost; vedle FAMU ostatně vystudoval i sociologii a sociální politiku.
Snímek je už z definice sledem mluvících hlav: Kovy jezdí a pokládá více či méně návodné dotazy. Bystřičan proto dění kvůli dynamice prokládá záběry protagonisty, kterak se přesouvá dopravními prostředky, zbytečně efektní stopáží z dronů a anketami, které mají spíše jen ilustrační význam. (Co odpovědět na značně zjednodušující otázku „Je znalost moderních dějin nezbytná pro kritické myšlení?“ Copak kritické myšlení před tím, čemu říkáme moderní dějiny, neexistovalo?) Jde ale spíš o nenutnou omáčku. Vizuálně se dalo věnovat více místa architektuře škol, které jsou často krásné a o našem školství rovněž vypovídají, a odpovědi respondentů bývají natolik zajímavé, že je není třeba dramatizovat obrazem.
Klíčové a veskrze pozitivní zjištění spočívá v tom, že studenti mají o lepší výuku moderních dějin aktivní zájem. Někdy za tím stojí zkušenost se školstvím v zahraničí, někdy rodící se občanská angažovanost, většinou skutečný zájem o věc. Studenti dokonce přesně vědí, co chtějí: méně frontálního přednesu, více kontextu, výklad skrze příběhy, zvýšení míry aktivity žáků pomocí diskusí a samostatné práce. Studenti se ale zároveň někdy bojí své kantory vybízet k jiným cestám nebo rovnou kritizovat.
Expertů z nejrůznějších institucí je ve filmu požehnaně, ale mají bohužel většinou prostor jen na několik vět, které podporují základní tezi, že by se měl dějepis učit lépe. Vyčnívá například Jaroslav Pinkas z Ústavu pro studium totalitních režimů, když varuje přes konsensuálním výkladem dějin, který zakrývá kontroverze a hledá zdánlivě jasné pravdy. Osvícený učitel Roman Anýž z chrudimské základky Dr. Jana Malíka se poutavě vyznává z deziluze po nástupu z fakulty za katedru. Ředitel téže školy Zdeněk Brož k tomu dodává, že změna systému musí nastat právě už na pedagogických fakultách, které nazývá „pedagogickými skanzeny“.
Vynikající zprávu o tom, jak by se daly moderní dějiny taky vykládat, přinášejí exkurze do akcí, jako jsou studentské soutěže na historická témata v ulicích Ostravy vedené učitelem Petrem Šimáčkem nebo několikadenní simulace života mládeže za reálného socialismu pořádané gymnáziem v Hradci Králové, sakumprásk s pionýrskými kroji a plynovými maskami.
Kovy sondu do školství trochu přepískne: nakousne konspirační teorie, že „někdo“ brání mladým lidem v poznávání dějin, sepíše se studenty apel k ministru školství Robertu Plagovi a osobně mu ho přednese a v závěrečném proslovu divákům vysvětlí, že změnu systému musejí iniciovat oni coby voliči. Gesta, která možná generují zdvižené palce na sociálních sítích, ale ve filmu opět zbytečně ředí zmíněné hlavní pozitivní zjištění: že je tu generace mladých, zvědavých a dychtivých lidí, kteří chtějí od vzdělání víc. Chtějí změnu k lepšímu, jsou ochotni o ni usilovat, rádi by se z historie poučili a jsou dokonce tak soudní, že vidí, že jejich učitelé toho mají na krku moc a za stav věcí mnohdy nemůžou. Řečeno s Karlem Poláčkem bez ironie – skutečná naděje národa.
