Poslouchej, první česká premiéra v otevřených kinech, sází na duchy. A trestuhodně podceňuje diváka
Auto a do krve rozhádaná dvojice v něm: dokonalé schéma pro karanténní film. Poslouchej, první česká premiéra v čerstvě otevřených kinech, ovšem vznikal dávno před tím, než mezilidské vztahy začal decimovat zavilý vir.
Za všechno prý může jeden dodnes nevysvětlený zážitek režisérů Davida Laňky a Martina Müllera: cestou z Prahy do Hradce Králové poslouchali v autě hudbu z cédéčka, když se do něj znenadání vloudil ženský hlas prosící o pomoc.
Stejnou situaci zažije ve filmu jeho hlavní ženská hrdinka Eliška (Kristýna Podzimková). Původně čistě vztahové drama se díky tomu začne měnit v thriller s prvky mysteriózního hororu: žánr, jenž se v zahraničí těší velké oblibě, ale na domácí půdě na něj nejsme ani trochu zvyklí.
Toxická duchařina
Právě s žánrem přitom tento rozhodně atypický snímek dvou režisérů stojí i padá. Na jednu stranu je více než osvěžující vidět tvar, který se nebojí vyhlédnout i za horizont českého filmového stereotypu, na druhou však zrovna hororový žánr patří k nejošidnějším – zvláště pak snaží-li se o přesah i za pole čisté zábavy.
Režiséři jako Jordan Peele, jenž svými společenskými horory dokázal žánr prohloubit a rehabilitovat v očích většinové veřejnosti, správně pochopil, že méně znamená více. Neboli že duchařina může fungovat, jen pokud je s ní nakládáno jako s vysoce toxickým materiálem: větší, než stopové množství iracionálna mívá likvidační efekt.
Laňka s Müllerem se v tomto smyslu zdají být relativně poučení a zvláště v první polovině filmu vzkazy ze záhrobí šetří: atmosféru tak nějaký čas utěšeně zahušťuje „pouze“ sílící pocit odporu a nedůvěry mezi partnery, kteří si původně vyrazili na usmiřovací výlet, leč realita jejich záměr převrátí.
Vysvětlovat smí jen Poirot
Popisovaný vztahový nesoulad má sice poněkud vachrlatý základ a některé reakce nám mohou připadat nepřiměřené či nelogické, nicméně na Bergmana si tu nikdo nehraje a výrazový minimalismus, jakož i věcnost hereckého projevu (vedle Podzimkové ještě Aleš Bílík) nedostatky ve scénáři vcelku utěšeně mažou.
Pocit vnitřního neklidu, který se v nás tvůrci snaží od počátku navodit, je tak dostatečně nosný na to, abychom se u první hororové „lekačky“ nezačali smát. A byť pointu tušíme i bez nápovědy, nějaký čas ochotně hrajeme hru na strašení s sebou.
Bohužel, i Poslouchej nakonec doplatí na to, co devalvuje tolik dalších filmů (nejen) tuzemské provenience: totiž že neomluvitelně podcení diváka, a naopak až příliš uvěří sám v sebe. Lékárnické váhy, jimiž Laňka s Müllerem dlouho odměřovali vše nepřirozené, vymění za smrtící doslovnost, přitom i dítě ví, že vysvětlovat smí maximálně Poirot. V žádném případě ne horor a už vůbec ne ten, který je průhledný až na půdu.
To, co mohlo být vnímáno jako příslib pro poněkud unavenou českou scénu či alespoň vítané žánrové zpestření, tak ve výsledku vyznívá jen jako další rozpačité školní cvičení v řadě. Jaká škoda.
