Přehlídka Tady Vary, film třetí: Vláčný egyptský Luxor
Postava Hany získává kontury podobně pomalu a vláčně, jako teče Nil přímo před branami hotelu Winter Palace, kde hrdinka bydlí. Angličanka Hana do egyptského Luxoru přijela na dovolenou, nebo to tak alespoň lidem říká. Chce si odpočinout od práce lékařky ve válečných zónách. Naposledy působila na syrsko-jordánské hranici. „Byla jsem na hodně temném místě. Viděla jsem věci, které by nikdo vidět neměl. A něco se ve mně rozbilo,“ řekne Hana až hluboko v průběhu filmu, jako by si to teprve v té chvíli naplno přiznala.
Tisíce let staré město Luxor a nedaleké Údolí králů jsou místy plnými ruin. Troskou svého druhu je i Hana a tato metafora druhého snímku scenáristky a režisérky Zeiny Durry není zdaleka prvoplánová. Filmařka má coby londýnská rodačka bosňácké, palestinské, jordánské a libanonské krve pro vykořeněné postavy zvláštní pochopení. Její Luxor je niternou podívanou, která prostřednictvím meditativních obrazů pracuje s tématy času, prostoru či cesty v mnoha různých významech.
Luxor je pro Hanu místem konkrétním i pomyslným, v němž se protíná minulost, přítomnost i vícero možných budoucností. Hana ve městě s překvapením narazí na svou dávnou lásku, archeologa Sultana. S ním po boku se ohlíží za tím, co bylo, tápe v tom, co možná bude, a hledá význam v tom, co právě je. Minulost se může týkat faraónů i dětí, jež Hana ani Sultan nikdy neměli. Jednou z budoucností je Hanina nadcházející mise v Jemenu, možná ještě extrémnější než ta minulá.
Hlavním pevným bodem neukotveného a volně povlávajícího Luxoru je fascinující herecký výkon Andrey Riseboroughové (Birdman, Ztratili jsme Stalina), anglické herečky vzdáleně připomínající svou krajanku Tildu Swintonovou. Její Hana se nejdříve ztrácí za krásnou, neproniknutelnou tváří, úsměvem ze slušnosti a bezobsažnými hotelovými konverzacemi, ale postupně vyvstává jako raněná bytost, která v Luxoru hledá útěchu jako ve svého druhu poutním místě. Ne náhodou se filmem mihne i mariánský motiv.
Druhou oporou je divákovi citlivá kamera (Zelmira Gainza), která se i v turisticky „provařených“ místech snaží vyhýbat pohlednicovým záběrům a ve spojení s atmosférickou hudbou vytváří polosnovou atmosféru. Ve věkovitých památkách jako by kamera spolu s Hanou hledala odpovědi na nevyslovené otázky. Vždyť v mlčení hvězd, těch skutečných nad pouští i těch namalovaných zespodu na klenbách chrámů, lze odpradávna nacházet směr.
Film uvidíte v 96 českých kinech v sobotu 4. července ve 20:00 hodin.
