U soudu tvrdil, že ho k vraždě donutil ďábel, teď je o něm film
Je chladné únorové odpoledne roku 1981, když se policejní vůz a sanitka sjedou u domu Alana Bona v městečku Brookfield v Connecticutu. Bono utrpěl přes dvacet bodných ran nožem, pět z nich bylo nakonec smrtelných. Umírá později v nemocnici. Útočníkem byl opilý devatenáctiletý mladík Arne Cheyenne Johnson, svědky vraždy, první vraždy v dějinách Brookfieldu, sluší se dodat, jsou Johnsonova přítelkyně a její devítiletá sestra. Všechno je víceméně jasné. Jenže ve chvíli, kdy jde případ před soud, se z poměrně rutinní zabíjačky stává celostátní senzace. Johnsonův právník totiž vystaví svou obhajobu na jedné jediné věci. „Můj klient byl v okamžiku útoku posedlý ďáblem, ctihodnosti.”
Abychom pochopili pozadí prvního případu, kdy se u amerického soudu někdo hájil posednutím démony, musíme se nejdřív podívat na dvojici paranormálních vyšetřovatelů, manželský pár Eda a Lorraine Warrenovi. Zamilovali se do sebe už jako teenageři a vzali se v roce 1945. Ed údajně vyrostl v domě, kde strašilo, a Lorraine už jako dítě uměla předpovídat budoucnost, mluvit s mrtvými a vycítit “nelidské entity”.
Aspoň to je mediální obraz, který kolem sebe manželé Warrenovi během několika dekád vybudovali. Víte, Ed s Lorraine se původně chtěli živit jako umělci, ale nikdy se jim nepodařilo prorazit. Proslavili se až jako “lovci duchů”. V podstatě pokud jste měli problém, který se vám zdál tak nějak nadpřirozený, zavolali jste Warrenovy, oni to přijeli omrknout a řekli vám, jestli se máte přestěhovat, jestli máte nechat vysvětit kumbál na košťata nebo třeba aspoň navštívit hrob člověka, který umřel na vašem pozemku.
Byznys s děsem
Zní to jako šméčko, ale není. Nebo ne tak úplně. Ed s Lorraine si totiž jako konzultanti od svých klientů nikdy nenechali platit. Živili se výhradně přednáškami na konferencích, univerzitách a hlavně psaním knih a filmů. Protože si vždycky vyžádali od svých klientů práva na jejich příběh a pak se s nimi šábli o výdělek. Z podstaty věci tak vyplývá, že jak Warrenovi, tak jejich duchy a démony stíhaní klienti měli zájem na tom, aby případy byly strašidelné, bombastické a aby se dobře prodávaly.
Zlatým příkladem budiž kauza Amityville s takzvaným nejstrašidelnějším domem v Americe. V roce 1974 v městečku Amityville jistý Ronald DeFeo zavraždil šest svých příbuzných a později tvrdil, že slyšel hlasy, posedl ho démon, případně mrtvý indián pohřbený kdysi dávno pod jeho domem. Rodina Lutzových, která se nastěhovala do baráku po DeFeových a vystěhovala se pouhý měsíc nato, tvrdila, že v baráku straší. Kontaktovali Warrenovy a ti velice rádi historku potvrdili.
Do dneška vzniklo o případu Amityville devětadvacet filmů, a to nepočítáme dokumenty. Docela slušný byznys. Problém je, že právník rodiny Lutzových později přiznal, že většinu strašidelných momentů do knihy a filmu vymyslel s Warrenovými nad sklenkou vína. Je zkrátka třeba počítat s tím, že všechny případy Eda a Lorraine jsou přinejmenším silně zveličené.
Jenže znáte lidi. Mají vždycky radši záhady než vysvětlení, preferují tajemno před racionalitou. A na tomhle poli byli v pozdních sedmdesátkách Warrenovi absolutní rockstars. Domek v Amityville je proslavil po celých Spojených státech. A s tímhle backgroundem se teď můžeme přenést o pět let dál do městečka Brookfield v Connecticutu.
Zanechte vší naděje, kdo vstupujete
V Brookfieldu žila rodina Glatzelových. Poměrně velká rodina se spoustou dětí. A do toho bydlel u nich v baráku s jejich nejstarší dcerou Debbie i její kluk Arne Cheyenne Johnson. Ti dva se ale rozhodli, že je na čase najít si něco vlastního, takže si pronajali menší domek za městem. A to je bod, kdy se začínají dít zvláštní věci. Takže se nejdřív podíváme na to, jak historku vykládají Warrenovi a Glatzelovi.
Podle téhle verze, verze, která se později prezentovala u soudu, se stal první obětí démonů Debbiein jedenáctiletý bratr David Glatzel. Když pomáhal sestře a jejímu příteli se stěhováním do nového domu, tvrdil, že ho v domě přepadl a vyděsil starý bledý muž, který křičel něco o ukradených duších a o tom, jak ublíží Davidovi i jeho rodině. Arne jako zodpovědná hlava pomalu vznikající domácnosti prohledal dům, ale nic nenašel, takže všichni měli za to, že se chlapec jen vyhýbá práci. Ale pak se začal David chovat divně.
Mluvil nepřirozenými hlasy, často v rychlém sledu, navíc v latině a jiných jazycích. Výbuchy agrese, podivné vrčení, citace z Bible a Miltonova Ztraceného ráje. Prostě všechny znaky posednutí jak z Vymítače ďábla. Ano, z toho filmu, který měl premiéru sedm let před událostmi v Brookfieldu. Každopádně když se situace s chlapcem zhoršovala, rozhodla se Debbie kontaktovat jediné experty na nadpřirozeno, jaké znala. Manžele Eda a Lorraine Warrenovi.
43 démonů. To už je těžký případ
Warrenovi údajně celou situaci prošetřili, vyzvali místního kněze, aby vysvětil jak nový pronajatý domek, tak dům Glatzelových, ale malému Davidovi to nepomohlo. Podle Lorraine se v jedenáctiletém chlapci usadilo 43 démonů, což podle všeho měl být těžký případ posednutí. Což mimochodem doufám, že třiačtyřicet démonů je klasifikováno jako těžký případ. Tady se sluší podotknout, že Lorraine byla údajně na své schopnosti kdysi testována a výsledky jejího třetího oka prý byly „lehce nadprůměrné”. A Ed se vždycky prezentoval jako jediný mimocírkevní démonolog, který byl uznán Vatikánem. Ale nenašel jsem o tom jedinou zmínku, která by necitovala přímo jeho nebo jeho fanoušky. Jediné, co jsem našel, byli další novináři, kteří si stěžovali, že nemohou najít zdroj.
Tak či tak, podle Warrenových se při jednom z menších vymítacích rituálů už dobrosrdečný Arne Cheyenne nemohl na utrpení svého jedenáctiletého skoro švagra dívat a vykřikl, ať si démoni radši vezmou jeho. Čímž je měl takzvaně pozvat dál. Ed s Lorraine to považovali za špatné znamení a doporučili Arnemu a Debbie, ať svůj nově pronajatý dům raději pustí.
Mladý pár uposlechl, ale nejspíš ne dost rychle. Poslední večer před stěhováním Arne sám u domu zkoumal studnu, ve které prý zahlédl zlé oči, a pak měl několikahodinový výpadek paměti. Podle našich paranormálních vyšetřovatelů a později i obhajoby to byl moment, kdy došlo k posednutí. Lorraine potom dokonce kontaktovala místní policii, aby dávala na Glatzelovy pozor, protože cítila ve vzduchu problémy.
Což udělala dobře, protože byly za rohem.
Jeden nikdy neví
Podle všeho Arne zdědil po malém Davidovi všechny jeho démonické symptomy. A třiačtyřicet krvežíznivých ďáblů se nakonec projevilo 16. února 1981. Debbie Glatzelová v té době pracovala jako psí kadeřnice pro chovatele Alana Bona. Bono pozval svou zaměstnankyni a jejího přítele, svého kamaráda, na oběd. A už v poledne se začal pít alkohol, takže odpoledne šla práce stranou, párty se přesunula k Alanovi domů a pokračovalo se.
Na odpoledním večírku byl pán domu Bono, Arne Cheyenne Johnson, Debbie a její tři sestry, které se přišly pomazlit s pejsky. Ale někdy v průběhu dne začal být Alan agresivní, a když chytil devítiletou Mary a odmítal ji pustit, „posedlému” Arnemu přeskočilo. Zatímco Debbie vytrhla dívku Bonovi z rukou, Arne vytáhl svůj nůž s třinácticentimetrovou čepelí, začal nepřirozeně vrčet a pak zasadil svému kamarádovi přes dvacet bodných ran do hrudníku. Zbytek, jak se říká, je historie. Legenda říká, že policisté, kteří Johnsona zatýkali, byli iracionálně vyděšeni k smrti a náčelník místní policie si dokonce pověsil do kanceláře krucifix, protože „jeden nikdy neví”.
V Boha soud věří a v ďábla ne?
Najatý právník Martin Minnella se spojil s Warrenovými a v podstatě se ihned rozhodl, na čem postaví svou obhajobu. Mohl to být případ století, který by mu zajistil nekonečnou slávu v análech advokacie. Což se taky stalo, mluvíme o něm i po čtyřiceti letech. Našel si dva britské precendenty a donutil dokonce vypovídat i kněze, který prováděl mši v Glatzelovic domku. Pod pohrůžkou, že ho nechá předvolat, pokud nepřijde dobrovolně. Jakmile se soud rozběhl a Minnella odhalil, že jeho obhajoba stojí na posednutí ďáblem, psalo se o něm po celých USA. Kauza vešla do dějin jako „Devil made me do it case”, tedy případ „Ďábel mě k tomu donutil”.
Ed a Lorraine Warrenovi byli ochotni vypovídat, protože jak slavně Ed prohlásil: „Soud uznává existenci Boha pokaždé, když se přísahá na Bibli. Tak proč neuznává existenci ďábla?” Naštěstí se místní soudce Robert Callahan ukázal jako racionální bytost a rozhodl, že taková obhajoba je nevědecká, iracionální, a tudíž neplatná. Minnella tedy vystavěl obhajobu znovu, tentokrát na sebeobraně.
Arne Cheyenne Johnson byl nakonec uznán vinným ze zabití prvního stupně a odsouzen k deseti letům odnětí svobody. Ve výkonu trestu si vzal Debbie Glatzelovou za ženu, byl ukázkovým vězněm a po pěti letech byl propuštěn za dobré chování. Na tom, že ho k vraždě donutil ďábel, trvá dodnes.
Démon ano. Alkohol
Možná, že nechcete svůj názor na tuhle podivnou událost stavět jenom na názoru dvou „paranormálních” skoropodvodníčků a ambiciózního advokáta. No… úplnou pravdu se asi nikdy nedozvíme, ale je dost pravděpodobné, že jediným démonem v celém případu byl alkohol. Z obou stran. Alan Bono měl špatnou opici celkem slavně a Arne Cheyenne taky nebyl ideální piják. Zdravotníci ostatně později vypověděli, že slyšeli, jak Debbie volá s pláčem matce a říká: „Vždyť víš jaký je, když se napije…” Takže my budeme doufat, že Johnson vylezl z basy jako abstinent.
A teď možná to nejdůležitější: Proč vám tuhle bizarní historku vůbec vykládáme? Tak hlavně proto, že začátkem června vychází film V zajetí démonů 3. V originále je to Conjuring 3: The Devil Made Me Do It. Ano, ďábel mě k tomu donutil. Tenhle film je postaven na událostech v Brookfieldu. Conjuring filmy totiž dělají z případů Eda a Lorraine Warrenových epické detektivní horory a diváci je naprosto milují.
I my je milujeme, autor série James Wan je hororový génius, rozhodně vám nechceme říkat, ať se na ten film nedíváte, nejspíš bude boží. Ale dnes víc než kdykoli jindy je třeba přemýšlet a nebrat nápis INSPIROVÁNO REÁLNÝMI UDÁLOSTMI tak vážně.
…
Jo, mimochodem, soud se konal v Danbury. Což je to město, které má Čističku odpadních vod Johna Olivera. Pojmenoval ji tak starosta Mark Boughton po populárním moderátorovi, který se ve svém pořadu Last Week Tonight o Danbury vyjádřil velmi nevybíravě. „Proč? Protože je plná sraček stejně jako ty, Johne,“ zdůvodnil své rozhodnutí Boughton. S ničím to nesouvisí, jen nám přišlo zábavné, že pitomé město v Connecticutu má nejslavnější čističku odpadních vod a ještě k tomu nejslavnější démonickou vraždu všech dob.
