Libuše Šafránková byla „hvězdou zblízka“. Zaryla se do srdce několika generací
Málokteré naší herečce se říkalo tak důvěrně až mazlivě – Libuška, na rozdíl třeba od Bohdalky. Libuše Šafránková se prostřednictvím rolí dychtivě dívčích, později mateřských a mimo jiné i mile sebeironických stala národní ikonou. Zemřela 9. června, dva dny po svých teprve osmašedesátých narozeninách.
Před kamerou se poprvé objevila v televizní adaptaci Babičky (1971), v níž hrála Barunku. Je skoro příznačné, že u počátku kariéry jedné z nejmilovanějších českých hereček stál právě převod národního literárního pokladu; k Šafránkové i k Babičce mají až oddaně vřelý vztah celé generace Čechů. Jen dva roky poté následovala hlavní ženská role ve Třech oříšcích pro Popelku – opět jedné z nejuctívanějších tuzemských pohádek. V ní Šafránková okouzlila diváky nebývalou kombinací křehkosti s rošťáctvím a velmi emancipovaným sebevědomím. Pohádek pak natočila ještě řadu, včetně Třetího prince (1982) s princem z „Popelky“ Pavlem Trávníčkem, Prince a Večernice (1978) nebo snímku Micimutr (2011), kde ztvárnila titulní kouzelnici.
Komediální talent naplno využila ve filmech jako Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), Slavnosti sněženek (1983) a dalších. Vypjaté situace jí nakládal scenárista Zdeněk Svěrák zejména v komediích Vrchní, prchni! (1980) – „Takhle se ztřískat za bílýho dne, že se nestydíš!“ – či Vesničko má středisková (1985) – „Já se spletla, třicet jedna!“
A právě zejména Svěrák Šafránkové umožnil přehrát se později do rolí laskavých maminek – hlavně v Obecné škole (1991); podobně vlídnou roli pak měla třeba i v Báječných letech pod psa (1997) podle předlohy Michala Viewegha. Hereččina spolupráce s otcem a synem Svěrákovými vyvrcholila oscarovým Koljou, za něhož Šafránková získala i svého jediného Českého lva.
Se svým manželem Josefem Abrhámem, s nímž ji pojil dlouholetý vztah bez skandálů, si zahrála mnohokrát. Jejich asi nejpůvabnějším společným snímkem je komedie Svatební cesta do Jiljí – televizní snímek, který se režisérovi Hynku Bočanovi podařilo prosadit do výroby téměř zázrakem. Podle Bočanových slov řadili oba herci tento film mezi své nejoblíbenější.
Šafránková také měla dlouholetou divadelní kariéru. Po absolvování konzervatoře získala angažmá v Divadle za branou, kde se blýskla rolí Niny v Rackovi. Poté se stala členkou Činoherního klubu, kde působila spolu s Abrhámem a obsáhla široké spektrum rolí od naivky po velké dramatické postavy. Krátce působila i v Národním divadle.
Díky častým reprízám jejích filmů v televizi se „Libuška“ Šafránková stala milovanou stálicí českých obýváků – „hvězdou zblízka“, která měla místo záře nedosažitelnosti aureolu domácké vlídnosti a důvěrnosti.
