Je Gladiátor pořád tak skvělý, jak si ho pamatujete?
Gladiátor je film, který mi můj tatík pustil v době, kdy jsem na něj byl příííliš mladý. Dodnes si pamatuju ten moment, kdy bojový vůz v gejzíru krve přepůlí gladiátora. Oči mně vystřelily na vrch hlavy. A přestože se mi trochu zvedl můj devítiletý kufr, věděl jsem, že jsem nic tak úžasného v životě neviděl. Ale dělalo se to takhle? A co ve filmu je vlastně historická pravda? A je ten film tak dobrý, jak si ho pamatujeme? A doufám, že se budete bavit, jinak po vás hodím meč.
Celá ta první bitva v Koloseu je naprosto nesmazatelně vypálena do mého mozku. Sejdou se v ní totiž kvality režie Ridleyho Scotta, geniálního scénáře tří profesionálních writerů a hlavně střihu Pietra Scalii, který mimo jiné dělal třeba božsky odeditovaného Černého jestřába. Je to nezapomenutelný moment, kdy celá síla a prohnilost antického Říma narazí na schopnosti a odhodlanost hlavní postavy, aby se ukázalo, kdo má v aréně navrch. Celá rekonstrukce bitvy u Kartága má jako malý samostatný film tři akty s lowpointem na konci toho druhého a s grandiózním vítězstvím na konci.
A kdyby vám dokonalá akce byla málo, vždycky můžete celý boj vnímat hned přes tři přihlížející. Císaře Commoda, jeho sestru a synovce a otrokáře Proxima, kteří po celou dobu dělají takzvaný „Spielberg face”, tedy radí divákům, jak se ohledně jistých momentů mají cítit.
V jistém smyslu je tahle scéna dokonalou formou toho momentu z pozdější Snyderovy Bitvy u Thermopyl, kdy Peršané tlačí Sparťany do průsmyku a v jednu chvíli se Leonidas se svými muži prostě rozhodnou, že tady se zastaví a dál už přes ně nic neprojde. A teď pozor, přestože tahle scéna žije v mé hlavě už dvacet let, nikdy jsem si neuvědomil, že má jenom pět minut. No prostě vrchol epické filmařiny.
No. A takhle bych mohl grafomansky masturbovat nad každou scénou v Gladiátorovi, ale to bychom tady byli věčně.
Co nikdy neuvidíte
Podobným způsobem, jako je zkonstruovaná tahle jedna scéna, je vystavěný celý velkofilm. Každá scéna a každý moment je s chirurgickou přesností umístěn tak, aby sloužil potřebám filmu. To zdůrazňuji hlavně proto, že z původního scénáře, následně pak z natáčení a finálně z režisérské verze pro kina vypadlo strašně moc cool materiálu.
Jen tak namátkou: Maximus bojující s nosorožcem byl ve scénáři, ale nakonec se scéna netočila, páč by zdržovala děj a trénování nosorožců je prý příliš obtížné. Natočila se ale scéna, kdy lvi rozsápou v aréně skupinu křesťanů včetně mužů a dětí, zatímco Maximus přihlíží přes mříže. Vypadla scéna z provinční arény v Zuccabaru, kde postava jménem Pluto obchází raněné gladiátory a doráží je palicí. A já bych dal malíček na levé ruce, abych ty scény mohl vidět, ale k filmu doopravdy potřeba nejsou, že.
To je jenom jedna z lekcí, které by Gladiátor mohl udělovat dnešním filmařům. Ehmehm, ehmehm, Zack Snyder, ehmehm, ehmehm.
Díky tomuhle nekompromisnímu střihu máme dvou a půlhodinový biják, který mechanicky zvyšuje sázky a zároveň snižuje měřítko akce. Takže začínáme u ohromné bitvy římských legií proti barbarským hordám a končíme u osobního souboje dvou ikonických postav.
Příběh je nejdůležitější
Tahle narativní zdrženlivost se mimochodem projevuje i v jiných aspektech filmu. Tak třeba je Gladiátorovi občas vyčítáno, že se držel zpátky při svém vyobrazení bitev v aréně. Ví se totiž, že v Koloseu často bojovaly celé legie otroků proti desítkám lvů nebo že Římané dokázali arénu zaplnit vodou a rekonstruovat námořní bitvy. Jenže! Jak by tohle pomohlo vývoji postavy Maxima? Maximus byl generál-legionář, nebyl námořník ani ehm… pán šelem, těžko bychom z něj tedy dostali něco, co je důležité pro příběh.
Což ale neznamená, že by se tvůrci drželi zpátky během tvorby. Tvorba Kolosea trvala devatenáct týdnů, mimochodem první dvě tribuny filmaři vybudovali fyzicky a zbytek se pak dodělal CGI. Pro úvodní bitvu nechal Scotty vypálit několik set čtverečních metrů lesa. Když se podíváte na making off, uvidíte fascinující záběry na ohromné stany, kde v pět ráno horda germánských barbarů pije kafe z kelímků a čte si. Film stál sto tři miliony dolarů a celosvětově v kinech vydělal přes čtyři sta padesát milionů.
Reálná historie
Už jsme tady lehce naťukli historii, protože té se samozřejmě film velice silně týká. Ridley Scott má svůj vlastní způsob, jak dělat historické filmy, a sice: „Nesmíte je dělat jako historické filmy. Divák nesmí uvažovat o tom, jak to bylo dávno, musíte ho vtáhnout do vašeho světa.” Právě Gladiátor je toho zářným příkladem. A to i přes to, že se od reálné historie značně odklání.
Tak zaprvé, Maximus je jen velice lehce inspirován římským generálem, který válčil na severní hranici impéria, to je pravda… ale pak se stal guvernérem v Africe, ne otrokem. Marcus Aurelius, pravda, zahynul na severním tažení, ale na mor, a ne rukou svého syna. A finálně, Aurelius nechtěl svého syna Commoda dostat z vládnoucí role, naopak. To on znovuobnovil dědičné právo titulu císaře.
Zbytek filmu je… věren duchu doby, řekněme. Commodus byl pološílený spratek, který se dostal na císařskou pozici a hodlal se tam za každou cenu udržet. Organizoval extrémně drahé hry, kterými si kupoval podporu lidu, a strašně rád se v nich předváděl. Z věže sestřeloval medvědy a podobně, rád taky bojoval “na život a na smrt” s jinými gladiátory. Na život a na smrt v tomhle případě ale znamenalo, že otrok měl vždycky nedostatečný výcvik a tupou nebo dokonce dřevěnou zbraň.
Commodus nakonec skončil stejně kreténsky jako žil. Nechal někde ve své vile válet seznam lidí, kteří měli být ten týden popraveni nebo zavražděni. Jedna z obětí seznam našla a společně s dalšími odsouzenci se rozhodli, že Commoda oddělají jako první. Císaře nakonec uškrtil v lázních jeho vlastní gladiátorský trenér.
Jor-El a Joker
Tyhle dvě téměř archetypální postavy, tedy hrdinný generál a zhýralý autokrat, jsou ale skvělou základnou pro Joaquina Phoenixe a Russella Crowa, aby ze sebe vyhráli duši. Viditelná vzájemná nechuť obou postav je mimochodem přesným opakem toho, co se dělo na setu. Phoenix se několikrát zmínil, že být na takhle obrovském natáčení pro něj bylo extrémně stresující a ten, kdo ho dokázal uklidnit, byl Russell Crowe.
O kterém mimochodem všichni tvrdili, jak je to super kluk. Což koliduje s jeho pověstí, ale nejspíš to znamená, že když se k němu chováte hezky, on se chová hezky k vám. Možná proto to herci tak šlo v té scéně, kdy je obložen tygry. Rozuměli si. Sám Crowe se smál, že má ve smlouvě hromadu hovadin typu “nehrajte fotbal, abyste se nezranil”, ale pak na něj vypustí tygry. Mimochodem tygry spravoval tým z pevnosti Boyard.
Zkrátka! O tom, jak je šílené, že v nejlepším historickém velkofilmu mají duel Supermanův otec a Joker, bychom mohli mluvit hodiny. Stejně tak o tom, jak jeho popularita znovu nastartovala žánr mečů a sandálů, ale... Pointou je, že jste pravděpodobně neviděli Gladiátora celé roky a měli byste si ho pustit. Patří totiž k těm filmům, které někdo natočí za života, ale pak se ozývají do věčnosti.
