Video placeholder
Takový byl náš Bohuš, přibližuje skladatele Bohuslava Martinů stylizovaný dokument České televize
Takový byl náš Bohuš, přibližuje skladatele Bohuslava Martinů stylizovaný dokument České televize
Takový byl náš Bohuš, přibližuje skladatele Bohuslava Martinů stylizovaný dokument České televize
Takový byl náš Bohuš, přibližuje skladatele Bohuslava Martinů stylizovaný dokument České televize
Takový byl náš Bohuš, přibližuje skladatele Bohuslava Martinů stylizovaný dokument České televize
12 Fotogalerie

Takový byl náš Bohuš, přibližuje skladatele Bohuslava Martinů stylizovaný dokument České televize

Vojtěch Rynda

Hned dva vypravěče má dokument Můj život s Bohuslavem Martinů: život a dílo,  světoznámého skladatele (1890–1959) v něm přibližují jeho manželka Charlotte a dlouholetý přítel Miloš Šafránek, čímž portrét dostává osobní až důvěrný charakter. Výpravný a stylově pestrý film režiséra Jakuba Sommera měl na ČT premiéru 30. listopadu; k vidění je dále v jejím webovém archivu a ve vybraných kinech.

Můj život s Bohuslavem Martinů je název memoárů, které o sobě a svém muži napsala skladatelova žena Charlotte. Podle režiséra a spoluscenáristy (spolu s Lukášem Csicselym) Jakuba Sommera kniha „nabízí mnoho zajímavých detailů ze života se slavným skladatelem, zároveň jí však chybí dramatičnost“. Pro autory filmu se stala výchozím bodem. Sommer s Csicselym nechtěli točit „standardní dokument o mrtvém skladateli“, a tak šli místo „mluvících hlav“ muzikologů a dalších odborníků cestou dokudramatu – dynamického mixu hraných scén, archivních materiálů a dalších postupů.

Snímek začíná jako mnoho hudebních biografií (Rocketman, Bohemian Rhapsody, Walk the Line...) dramatickou událostí zprostředka života, pak se vrací na jeho začátek a postupuje chronologicky. Bohuslav Martinů (Petr Stach) se v roce 1946 v americkém exilu přizabije pádem z terasy. Střih, o dvacet let později na skladatele v Paříži vzpomíná Charlotte za přítomnosti dvojice dokumentaristů. Střih; „Polička, malé město na Vysočině,“ začíná Charlotte za zvuků štěbetání ptáčků, kokrhání kohouta a odbíjení zvonů líčit osudy hudebního mága, který se ze světničky ve věži poličského kostela svatého Jakuba rozletěl do širého světa.

Můj život s Bohuslavem Martinů po tomto až divoce různorodém úvodu zahrozí smrtící kombinací vyprávění mimo obraz, listování starými fotografiemi a neutuchajících hudebních ukázek. Někdy je tato ilustrativnost skutečně bolestná, jako když divák vstoupí do pařížské kavárny U dvou magotů a začnou se mu tam v jediném opulentním záběru představovat osobnosti tehdejší kulturní scény: Kupka, Stravinskij, Man Ray, Zrzavý... Z takových postupů si dělali legraci už „cimrmanologové“ a skvěle je zparodoval Ondřej Hudeček ve filmu Furiant, pojednávajícím o Ladislavu Stroupežnickém; Sommer je používá s nadsázkou, ale bez ironie.

Daleko živější je film ve chvílích, kdy se od přehnané efektnosti oprostí. Sommer umí být mistr lehkonohé zkratky: montáží, v níž do bytu manželů Martinů přibývá nábytek a vybavení, vtipně doloží skladatelovy úspěchy, v kouzelné miniscéně („Tak jsem mu dala ultimátum!“) nechá Charlottu utnout Bohuslavovy zálety, jediným trikem přenese Martinů z ulic Manhattanu do kina na western.

Zvratů nálad je v hodinovém titulu víc, než by se vešlo do mnohého celovečerního filmu. Útěk před nacisty z Paříže do USA je syrový, pobyt Martinů v New Yorku dokumentaristicky pojatý, období před smrtí na jihu Francie až něžné... Mezi tím Charlotte a Miloš průběžně povídají na kameru a v lyrických přírodních vsuvkách se zjevuje Bohuslavova múza. Tyto dvě poslední vyprávěcí roviny jsou na filmu nejslabší: první je příliš statická, druhá zase poněkud naivní. Tereza Hofová sice s rolí tesknící zestárlé manželky svádí lví boj, ale někdy jsou učebnicové sentence příliš zaprášené i na ni; navíc musí zápasit s francouzským přízvukem, který jí scénář předepisuje sice autenticky, ale nadbytečně. Anna Fialová pak v roli múzy hlavně vrhá vlahé pohledy do záumně rozostřeného obrazu; o co živější je coby Julietta v ukázce ze stejnojmenné opery!

Velmi silnou složkou filmu je střih Šimona Hájka, který s archivními záběry žongluje stejně dynamicky jako v hudebních dokumentech King Skate a Meky. Někdy je dobových výjevů až trochu příliš (proč tolik druhé světové války?), ale cestu Martinů z Poličky přes pražskou konzervatoř do Paříže a za oceán až k posledním dnům ve Švýcarsku doprovázejí účelně.

„Hlavní ambicí filmu je upozornit na muziku Bohuslava Martinů mladé publikum,“ říká Jakub Sommer. Úsporná stopáž, stylová pestrost, faktografické bohatství a mnohost pečlivě vybraných hudebních ukázek tenhle záměr pomáhají naplňovat.