Detektivové ve favoritu, Jonák v mercedesu. Devadesátky řeší slavné kauzy z prvních svobodných let
„Ať žije demokracie,“ řekne kdosi trochu posměšně v nové minisérii s názvem Devadesátky, jejíž první epizodu odvysílala Česká televize v neděli a jejíž druhý díl Reflex viděl s předstihem. Bývalý šéf pražské mordparty Josef Mareš se v ní spojil se scenáristou Matějem Podzimkem a režisérem Peterem Bebjakem, aby se vrátil k nejslavnějším kriminálním případům 90. let, v nichž se to jen hemží jmény jako Ivan Jonák, František Mrázek nebo David Berdych.
Často šlo o děsivě brutální, někdy dosud nevyřešené případy, nová minisérie však může vyvolat i pobavenou nostalgii. Odehrává se v době účesů zvaných mullet, neforemných barevných obleků, favoritů a oprýskaných pražských fasád. Mluví se tu o Gottovi, skořápkářích i cinkání klíčemi. A vtipný je koneckonců i Ondřej Sokol jako jeden z vyšetřovatelů, který si dobírá svého parťáka v podání Martina Fingera za to, že nikdy nečetl trestní řád a neumí pořádně řídit.
Začínajícímu detektivovi (Kryštof Bartoš), který nese Marešovy autobiografické rysy, ostatně mazáci jen tak mezi řečí sdělí, že „na vraždách se věci dělají trochu jinak“. Devadesátky se totiž odehrávají v době, kdy je množství nevyřešených mordů povážlivě vysoké, kdy bývalí policisté přebíhají dělat bodyguardy mafiánům do nevkusných paláců ve stylu podnikatelského baroka a kde vraha poznáte podle toho, že má stejně děsivý účes jako Pavel Poulíček v pořadu Kolotoč.
Výprava detektivní novinky tak není špatná, nesnese ale srovnání například s nedávnou minisérií HBO Bez vědomí, která se odehrávala jen o pár let dřív a která opravdu zhmotnila již neexistující temnou, sychravou, zanedbanou Prahu. Lokace typu Nové scény Národního divadla přesto znovu dokazují, jak cenné jsou pro vystižení doby brutalistní stavby a jak krátkozraké je jejich bourání.
V Devadesátkách nejde podle prvních dvou epizod o žádnou hlubokou reflexi této dekády, přesto v ní tvůrci sympaticky střízlivě tlumí bezbřehý optimismus, který je s ní často spojován. Postavy typu Ivana Jonáka v podání Michala Novotného by se klidně mohly stát komiksovými karikaturami, přesto z nich jde strach, podobně jako když František Mrázek přinese na policejní služebnu plechovky piva a reklamní předměty jako úplatky s tím, že založil nadační fond pro pozůstalé po zemřelých strážcích zákona.
Minisérie, v níž často nejvíc informací mají pošťačky a bytné, občas zaskřípe, třeba když detektivové po letech zkušeností vůbec netuší, kde by se mohli sehnat nájemní vrazi, přesto nese velký příslib do dalších epizod. Jen má zatím podobný problém jako předchozí díla Petera Bebjaka – jde o dobré řemeslo, kterému ale jaksi chybí osobitý autorský výraz, jaký mělo třeba zmíněné Bez vědomí.
