Do kin přichází Zpráva o záchraně mrtvého, film z jiné, „pomalé“ kinematografie
Autorský snímek Václava Kadrnky Zpráva o záchraně mrtvého se po uvedení v Hlavní soutěži karlovarského festivalu dostává do běžné distribuce. Zuzana Mauréry a Vojtěch Dyk v netypickém meditativním filmu hrají matku a syna, kteří se pokoušejí silou slov i vůle probrat z limba manžela, respektive otce, který leží na jipce po těžké mrtvici.
Zpráva o záchraně mrtvého je natočená „na výšku“, tedy ve formátu, který má mnohem blíž k videům točeným na mobil než ke klasickým dílům kinematografie. Přesto snímek Václava Kadrnky vede diváka k soustředění a usebrání, jež jsou v „éře mobilové“ téměř nedosažitelné, a z dějin filmu – nebo umění jako takového – nepřehlédnutelně vyrůstá. Ten vertikální obraz je autorským gestem podobným tomu, když Jacques-Louis David vytvořil obraz Maratova smrt: na šířku by mrtvolu ležící ve vaně přece namaloval každý. U názvu filmu, který prozrazuje konec, si lze vzpomenout zase na titul K smrti odsouzený uprchl Roberta Bressona, klasika „pomalé“ kinematografie, k níž Kadrnka patří.
I ve „Zprávě“ se hodně leží a také svým způsobem prchá před smrtí. Režisér s kameramanem Raphaëlem O'Byrnem do vertikálních obrazů rámují postavu otce, jenž po mrtvici leží na jipce, a jeho manželku a syna, kteří za ním nekonečnými nemocničními chodbami docházejí a pokoušejí se ho probrat z limba. Film loni běžel v hlavní soutěži v Karlových Varech, kde Kadrnka v roce 2017 zvítězil se snímkem Křižáček s Karlem Rodenem v hlavní roli. S režisérovým debutem Osmdesát dopisů tyto filmy tvoří trilogii o chybějících členech rodiny, o absenci domova a o síle slova či myšlenky.
Jiný stav vědomí
Je nepřesné o Kadrnkových filmech říkat, že jsou divácky nevstřícné; ony se prostě odehrávají v jiném stavu vědomí, podobně jako se v něm nachází ta postava otce, a málokomu se tam za nimi chce. Přitom přinášejí uklidnění: nejen svým velebným tempem, ale hlavně pocitem smyslu. Ten plyne nejen ze suverenity oněch autorských gest, která dávají dohromady vyprávění, v němž má každý detail své místo, ale i z tématu zastřešujícího všechny Kadrnkovy filmy: totiž že smysl má se snažit. „Zpráva“ kvůli pandemii málem nevznikla, a teď je v kinech, ale s tím snažením to platí univerzálně.
