The Batman: Super komiksový film, který si hraje na něco, co není
To, co jste nejspíš slyšeli, je pravda. Je to nejlepší Batman film od Temného rytíře. Problém je, že to moc neznamená. Dnes už si s odstupem času můžeme říct, že závěrečný díl Nolanovy trilogie je i jejím nejslabším dílem a Snyderově éře dominují spíš přešlapy než cokoli jiného. Reevesův The Batman je tak nejlepším netopýřím filmem za posledních čtrnáct let, ale od dokonalosti ho dělí několik vážně bolavých nedodělků.
Pokud jste filmoví nerdi jako já, možná jste někdy v posledních letech slyšeli debatu o tom, že Fincherův thriller Sedm by se klidně mohl odehrávat v Batmanově Gotham City. Pořád prší, architektura je podivně gotická, město se topí ve zločinu a perverzi, nejlepší detektiv na světě, který shodou okolností nosí netopýří kostým, pátrá po sériovém vrahovi. A přesně o to se pokouší The Batman.
Tak trochu, ale ne úplně Fincher
Většina jeho tříhodinového runtimu je syrový thriller, v němž sledujeme Netopýra s Jimem Gordonem, jak pátrají po identitě maniakálního zabijáka, který za sebou v Zodiacově stylu trousí hádanky a šifry. Říká si Riddler. Pochopitelně. Celá estetika filmu je podřízená tomuhle neo-noir rádoby Fincher stylu. A z ní vyrůstají největší přednosti i největší slabiny filmu.
Totiž, když se jako tvůrce rozhodnete jít nějakým stylem, který vyšlapal jiný geniální umělec, v našem případě David Fincher, budete nutně s jeho dílem srovnáváni. A přestože je The Batman vážně povedený Fincher knock-off, pořád to není ono. Při sledování filmu jsem se myšlenkami často vracel k malému nenápadnému akčnímu dramatu Zlý časy v El Royale. Možná si na to vzpomenete, banda lidí je uvězněna v ikonickém motelu, kde se nakonec rozjede divoký kolotoč násilí. Všechny kritiky tenkrát psaly, že je to takový “tarantinovský film”. Ale není to úplně Tarantino. A já se bojím, že na The Batman budeme jednou vzpomínat jako na toho “fincherovského Batmana”, co nebyl úplně Fincher.
Ani David Prior, který pod Fincherem pracoval roky, nakonec ve své prvotině The Empty Man nedokázal tenhle styl zvládnout dokonale ale rozhodně byl blíž než Matt Reeves s Batmanem.
Reeves se navíc snaží tuhle špinavou estetiku, která, jak napsal moc pěkně britský kritik Mark Kermode "působí, jako bychom se na realitu dívali přes špinavé zpětné zrcátko” zatáhnout i do akčních scén. A tam tenhle přístup nasekal ještě větší paseku. Rvačky mají příliš mnoho střihů, automobilové honičky jsou spíš změtí záběrů než jasným vizuálním příběhem. Nechápejte mě špatně, všechno to vypadá nádherně, ale u každé akční sekvence jsem marně doufal v to, aby kamera zůstala déle na svém místě nebo abych dostal nějaký velký celek, který mi prozradí geografii scény. Ale nikdy se to nestalo. Až jsem začal režiséra podezírat, že to není záměr, ale neschopnost čistou akční scénu vytvořit.
Těžko říct, ale skoro bych si troufl tvrdit, že je to to druhé. Protože to občas působí jako by Reeves neměl dostatek důvěry ve své vlastní vizuální schopnosti. Konkrétně na začátku filmu a na jeho konci je Batmanův voice over. A já myslím, že je úplně zbytečný. To, co vidíme na plátně vypráví mnohem lépe a silněji, než voice over. Někdy si pusťte ty slavné dvě verze Blade Runnera, s voice overem a bez, a přesně pochopíte, o čem mluvím.
Je tedy pravda, že otevírat a zavírat s Batmanem jako vypravěčem je batmanovská komiksová tradice a tenhle film, přes svou zjevnou realističnost, je komiksovým předlohám věrný. Určitě jsem viděl záblesky Dlouhého Halloweenu, Roku jedna i Sovího tribunálu.
Super-komiksový superhrdina
A tím se konečně dostáváme k tomu, co je na tomhle filmu super a to je jeho batmanovost. Přes temný realismus a adresování aktuálních světových problémů je to pořád komiksový film a konečně něco, co může DC ukázat jako temné zrcadlo barevným a vždy rozesmátým marvelovkám. Reevesova estetika, která způsobuje tolik problémů samotnému filmu, naopak strašně pomáhá Gothamu a jeho obyvatelům.
Samotný Batman vypadá fenomenálně. Přestože má high tech oblek, stejně celou dobu působí, jakoby ho zbastlil dohromady lepící páskou a když se mu dostanete do drápů, tak vás sežvejkká jak popelářské auto s lisem. Navíc Pattinson v téhle roli umí chodit a teď doslova myslím chodit. To jak se pohybuje, to jak se dívá je za mě nejpůsobivější zpracování Batmana za dlouhá léta a možná vůbec. Design Catwoman je vynikající, Riddler působí jako by vypadl z nějaké creepypasty, nový Batmobil je už teď ikonické vozidlo srovnatelné i s tou Burtonovo elegantní nestvůrou. Jo a Tučňák v podání Colina Farella? Jedním slovem fantastický!
Určitě nemůžeme pominout ani zbytek obsazení, které není okoukané, Andy Serkis jako Alfred byl skvělá volba, John Torturro (Jesus z Big Lebowski) je vynikající mafián Falconi, všichni poldové, všichni gangsteři, politici… každý je vybrán s téměř chirurgickou přesností.
Hudba funguje skvěle, špinavá kytara se střídá s takovou slowburn variací na batmanovské téma, kterou mám od včerejška v playlistu. Vůbec celý zvuk má pořádný říz, Batmobil řve jako monstrum z pekel, výstřely bolí do uší, občas se Béťa připlíží bez jediného zvuku, ale když chce, tak ho slyšíte přicházet dřív než ho uvidíte a v takových scénách se mi ježily vlasy hrůzou a úžasem. A jeho rány evidentně bolí. Mám pocit, že mi Pattinson dvakrát vykloubil čelist jenom tím, že jsem se na něj díval.
Prostě, já na tenhle film půjdu brzy znovu, protože už teď je to můj pravděpodobně třetí nejoblíbenější Batman film. Hned za Temným rytířem a Batmanem z devětaosmdesátýho. Ve spoustě věcech funguje tak jako doposud žádný biják s netopýrem.
Verdikt
Říkáte si možná, proč jsem tedy strávil stránku tím, že jsem vypichoval to, co se mi na filmu nezdá. No, není to tím, že by s The Batman bylo něco vyloženě špatně, prostě to jenom není tak dokonalé, jak to mohlo a chtělo být. A protože ve spoustě jiných ohledech je tenhle film absolutně perfektní, ty nedodělky mě zkrátka frustrují víc, než u něčeho, co mě bavilo trochu nebo vůbec. Ale možná jsem jen příliš zamilovaný do Davida Finchera, to je taky možnost.
I kdyby tenhle film byl mnohem horší než je, pořád by byl vítaným přírůstkem do podivné rodiny, ve které už ostatně máme (v tom nejlepším slova smyslu) šílenou LGBT show Joela Schumachera, kudrlinky Tima Burtona a Nolanovu vyšší dívčí filmařiny.
Jestli jste ten typ lidí, kteří skočí na konec recenze pro poslední větu, pro ten jeden verdikt, mám pro vás vlastně úplně všeříkající recenzi: Ten film má tři hodiny, ale na čas jsem se nepodíval ani jednou a po titulcích jsem byl uplynulým časem vážně zaskočen. Cítil jsem to tak na dvě hoďky rovné. To je prostě znak dobrého filmu.
