„Zaručuju ti, že to není ani starý, ani uslintaný,“ slibují Svěráci v Betlémském světle. No... je.
Nový film otce a syna Svěráků Betlémské světlo je jedním velkým hereckým i autorským sólem Svěráka staršího. Ten se – maskovaný za zestárlého spisovatele Šejnohu – prostřednictvím nerozvinutých povídek utíká do světa jakéhosi magického realismu, kde vládnou gymnaziální slovní hříčky a devadesátková erotika.
Všichni něco chtějí. Nekňuba Matěj touží svést sličnou lékárnici Vendulu a mít „koule“. Zahořklý Bohumil by rád nechal syna Vojtu „vyléčit“ z Downova syndromu. Automechanik Bakalář potřebuje víc času na své ezočáry. A všichni to chtějí po Karlu Šejnohovi: jsou to totiž postavy z jeho povídek, jež se spisovateli nedaří dokončit. Na starého spisovatele si dělá nároky i jeho manželka, která by byla ráda, kdyby si na ni udělal víc času. Zatímco tedy opečovávaný senior frflá, že zase musí v nádherné modernistické vile laskavě sejít o patro níž k večeři, kterou mu žena láskyplně připravila, figurky z jeho textů mu lezou do pracovny a defilují za oknem jako na orloji.
Betlémské světlo vzniklo podle povídek Zdeňka Svěráka; do filmového scénáře je sice přepracoval jeho syn, režisér Jan, ale velmi pietně, aby zachoval jejich ducha. Všechny je propojuje postava starého člověka, který by rád řídil svět kolem sebe; ten se mu však vymyká z rukou a on mu nerozumí. Scénář je psaný tak, aby hlavní postavě poskytoval maximální prostor. Svěrák senior proto prakticky nesleze z plátna, ale snad ani jeho největší fanoušci ho nepotřebují sledovat nahého ve vaně, polonahého na EKG nebo jak opakovaně předstírá jakýsi srdeční záchvat.
Taková sebezhlíživost signalizuje poruchu sebereflexe, o tu se však Zdeněk Svěrák ve scénáři přitom snaží: prošpikovává ho průpovídkami, které předjímají budoucí útoky kritiky a snad i diváků. „Zaručuju ti, že to není ani starý, ani uslintaný,“ říká Šejnoha o svém textu. Bohumil spisovateli tvrdí: „Vyžíváte se v banalitách a oplzlostech.“ A manželka mu vytýká „páprdovská moudra“. Zřejmě má jít o vtipy, ale je na nich bohužel velký kus pravdy. Oplzlosti bychom asi zvládli, na ty jsme od Zdeňka Svěráka zvyklí, horší je ta banalita: povídky jsou opravdu jen črty, postavy se v nich nevyvíjejí nebo jen skokem, jako když se z upjaté magistry stane vášnivá sexice. A banální jsou i dvojsmysly, jimiž je snímek prošpikovaný – balení léků a balení žen, koule jako odvaha a koule u nohy, postava plochá literárně a plochá fyzicky... To by člověk čekal spíš od autora začátečníka.
To, že nechce být „plochou“ postavou, pronese lékárnice Vendula v podání Terezy Ramby. Matěj, respektive proměněný suverén Mário (Vojtěch Kotek), jí na to rázně prohmátne poprsí, aby každému došlo, jakou „plochost“ má na mysli on. Ha-ha. Betlémské světlo už stihlo vyvolat řadu odmítavých reakcí vizuálem, na němž si nahá Ramba zakrývá klíčové tělesné partie strategicky umístěnou žehličkou a kabelem od ní. Taková upatlaná nahotinka jako by se k nám opravdu propadla z devadesátkových adaptací románů Vladimíra Párala.
Nejlepší jsou na Betlémském světle herecké výkony – zejména Daniely Kolářové v roli tradičně sarkastické manželky Svěrákovy postavy a Vladimíra Javorského jako Bohumila, snad jediné figury, která má nějaký třetí rozměr. Jinak jde o podívanou „plochou“, ve dvojsmyslu dvojrozměrnou i televizní, tedy pokud vysílání nesledujete ještě na vypouklé katodové obrazovce z 90. let. Betlémské světlo je filmem pro pamětníky už v den premiéry. Pamětníci si na něj jistě rádi zajdou i do kina, ale ještě více ho ocení za pár let, až bude rotovat o sobotních odpolednech v televizním vysílání.
