Nekompromisně brutální Predátor: Kořist je nejlepší predátorský film od legendární jedničky
Predátor je jedna z nejmilovanějších sci-fi sérií Hollywoodu. Podobně jako jeho kolega Vetřelec. A stejně jako Vetřelec, ani Predátor si od svého debutu na stříbrném plátně moc dobrých filmů neužil. Někdo by dokonce mohl říct, že od roku 1987, kdy Arnold vypráskal emzákovi kožich napoprvé, jsme dobrého Predátora neviděli. Inu, to se teď změnilo.
V roce 2016 šla do kin Ulice Cloverfield 10, první film Dana Trachtenberga. Z velice skromného rozpočtu se podařilo začínajícímu režisérovi vytřískat solidních sto deset milionů dolarů a ustanovit se jako talent na omezené rozpočty. A hned ten samý rok šel nabídnout 20th Century Fox svou představu pro další film s Predátorem. Studio víceméně souhlasilo, ale chtělo odpálit novou éru ikonického monstra sázkou na jistotu, takže jako první šel s mimozemskou kůží na trh režisérská a scenáristická legenda Shane Black. A selhal.
Film Predátor: Evoluce z roku 2018 v podstatě neuspokojil nikoho. Kritici byli rozpačití, věrní fanoušci série rozčarovaní a producenti z 20th Century Fox zklamaní. Logika Hollywoodu tedy kázala, aby mnohem nejistější projekt Dana Trachtenberga nešel do kin, ale putoval rovnou na mnohem bezpečnější streamovací služby, kde jsou prachy zajištěny.
A je to škoda. Protože to jediné, co mi na novém Predátor: Kořist vadí je to, že jsem ho nemohl vidět na velkém plátně.
Vinnetou vs. Predátor
Děj je v podstatě prostinký - píše se začátek osmnáctého století na americké frontier a mladá ranhojička Naru z kmene Komančů chce dokázat své vesnici, že dokáže i víc, než jen zašívat rány a zpracovávat kůže. Že dokáže lovit. Jenže v širých dálavách ještě nezkrocené americké divočiny se potulují horší věci než jen vlci a medvědi. To je v podstatě všechno. Vy víte, kam bude děj gradovat, Trachtenberg to před vámi neskrývá, ale dokáže velice umně pracovat s tím, jak se to stane, kdy se to stane… a kolik lidí a zvířat u toho umře.
Přišli jste na Predátora, ne? Tak tady ho máte. V podstatě nečekáte ani deset minut na to, než se monstrum poprvé objeví a pokaždé je radost sledovat ultimátního lovce při práci. Náš nejnovější přírůstek do rodiny s “pěknou držkou” má určité odchylky od svých předchůdců, lépe řečeno následovníků, nemá ještě tak vychytanou zbroj ani zbraně. Což je možná chytré a možná úplně pitomé, když beztak pořád lítá nadsvětelnou rychlostí ve vesmírné lodi… možná je to jen sezónní výstřelek loveckých kroužků na predátorské planetě.
Beztak strávíte mnohem víc času s Naru, která je sympatická, chytrá, schopná, dělá v podstatě jenom rozumná rozhodnutí a tudíž jí nemůžete nefandit. Amber Midthunder, která indiánskou lovkyni ztvárňuje, má zvláštně civilní take na roli, která je v podstatě mixem mezi klasickou hororovou final girl a Arnoldem Schwarzeneggerem. Obecně všichni hrají dobře a to platí i pro zvířata. Konkrétně Naruin pes Saari je srdíčkem filmu. Divá zvěř je většinou vyprodukovaná počítačem, což jsou taky jediné chvíle, kdy maličko vykukuje menší rozpočet filmu. Ale to je dost možná jediná vada na kráse tohohle příjemného překvapení.
Víte, jak se u toho filmu cítíte? Jako byste četli mimořádně vydařenou predátorskou povídku. Je to malý uzavřený příběh (i když titulky citlivě naznačují pokračování), trvá to něco málo přes hodinu a půl, je to chytré, svižné, našlapané a nekompromisně brutální. Prostě je to přesně to, co Predátor potřeboval. Už pětatřicet let.
