Případy 1. oddělení se vracejí s plnou parádou – věrohodností, hašteřením, černým humorem i mrazením v zádech
Začínáme v kvaltu, kauzy úvodních dílů nové řady seriálu Případy 1. oddělení trvá vyřešit řádově jen dny, piplavější pátrání si tvůrci nechávají na později. Nekonají se ani žádné velké úvody s představováním nových postav a jde se rovnou na věc: už ve druhé minutě prvního dílu s názvem Podnájemníci se na scéně objeví uříznutá lidská hlava. Major Kozák a jeho tým jsou zpátky.
Důvodů, proč se z Případů 1. oddělení stal jeden z nejsledovanějších a nejoblíbenějších tuzemských seriálů současnosti, je řada, ale určitě mezi ně patří autenticita případů a věrohodnost postav. Na kauzy, jimiž se cyklus ČT inspiruje, si mnohdy pamatujeme a tým vyšetřovatelů nepůsobí jako panáci vycucaní z prstu u scenáristova stolu.
I proto se fanoušek předchozích řad cítí u té nové hned jako doma. Poměry na pražské mordpartě se změnily i nezměnily: dynamika postav zůstává stejná, ale protože od minula uteklo šest let skutečného i filmového času, přibylo například moderních technologií. Některé věci ale zůstávají stejné od počátku věků: motivace lidí ke zločinům.
V Podnájemnících vyšetřuje 1. oddělení zmizení dvou mužů, kteří spolu ještě nedávno bydleli ve vile v pražských Strašnicích. Na zahradě domu se najedou zakopané (a opravdu důkladně „rozporcované“) pozůstatky nejméně dvou lidí, kteří ale podle soudního lékaře Vojíře museli zemřít v podstatně vzdálenější minulosti. Stopy vedou k dvojici Romů, s nimiž měli pánové konflikt v samoobsluze, kde pracovali jako ochranka, ale i po těch se zem slehla – byť ne tak doslova. Tak že by k něčemu bylo to pianino prodané v nedalekém bazaru...?
Dvojice nováčků, kteří do děje vstoupí brzo a neokázale, atmosféru na pracovišti nijak neuklidní. Cholerik Pražák nebere ani jednoho: operativkyni Adélu Čulíkovou (éterická Barbora Bočková) proto, že je žena, vyšetřovatele Jiřího Netíka (tlumený Juraj Loj), protože je Slovák, oba, protože toho nemají tolik za sebou jako on, ale zato mají ambice se zlepšovat. Ambice má i Pražák, ale jen v tom, že se dožaduje většího respektu, aniž by za ním stály činy; tahle dějová line bude prostupovat i následujícími díly. Velkým přínosem a osvěžením je pro sérii zejména Adéla, jejíž ženská empatie, křehká vizáž a obětavé nasazení z ní už teď dělají jednu z nejsympatičtějších postav.
Podnájemníci podobně jako řada předchozích dílů sledují trpělivou procedurální práci týmu, v níž nechybějí falešné stopy či slepé uličky. Na 1. oddělení pracují dříči (snad s výjimkou stále roztomile připitomělého Víti Sršně), kteří nespoléhají na náhodu; když jim pomůže, tak proto, že jsou připravení. Snad i tahle neokázalá profesní poctivost je jedním z důvodů, proč jsou Případy tak oblíbené.
Humor byl v seriálu přítomný vždycky, ale Podnájemníci jím srší víc, než je tu obvyklé – a je to humor značně černý. Škoda jen, že tvůrci – osvědčený tým scenáristů Josefa Mareše a Jana Malindy a režiséra Petera Bebjaka – neodolají touze vymlátit vtipy naplno a nenechají toho mnoho na důvtipu diváka. To se týká hlavně práce s klíčovou rekvizitou – pilkou, která se objeví hned v prvních záběrech dílu. Oproti tomu brutální slovní hrátky na motivy jména jedné z obětí, pana Čočky, jsou dořečené s maximálním komickým efektem.
Dalšími průběžnými liniemi bude náročnost práce s médii: už v prvním díle Kozák absolvuje posezení ve Všechnopárty Karla Šípa, což mu od kolegů vynese řadu uštěpačných komentářů. V sedmičce Tramvaj chytrá hra s médii naopak napomůže dopadení vraha. A že si policisté hrají rádi: v Podnájemnících se Adéla s úspěchem vydává za „smažku“ Marcelu, ve druhém díle Flaška zase předvede (nečekaně) dobré blafování Pražák... Výborná zůstává vedlejší postava sarkastické státní zástupkyně Švihlíkové (Sabina Remundová předvádí dokonalou variaci na rozpustilou Dagmar Havlovou), velkého sóla se v „metanolovém“ díle Flaška dočká zmíněný Sršeň, jehož „mimoňství“ konečně dojde nějakého užitku, ve velkém se vrátí impozantní Korejs, který v podání Miroslava Hanuše zraje jako romadur.
Ale pod všemi těmi legráckami a „člověčinou“ oblíbených postav zůstává mnohdy až děsivá absurdita a krutá banalita dotyčných zločinů. Jak málo stačí, aby... Co všechno jsou lidé schopní udělat, aby... Co by bylo, kdyby... Při sledování rekonstrukce zločinu v Podnájemnících, poslouchání o domácích naschválech ve Flašce, rozkrývání feťáckého pozadí mordů v Taxivrahovi a dalších velkých finále jednotlivých dílů jako by najednou všechno okolo, celý ten seriálový cvrkot postaviček a jejich dílčích příběhů, ztichlo a to podstatné se odhalilo na kost. A právě i díky těmhle zábleskům baterky na dno lidské povahy jsou Případy 1. oddělení o třídu lepší než většina dnešních českých kriminálek – a že jich je.
