Jan Žižka velkofilmově drtí lebky a láme srdce v příběhu, který se nestal, ale mohl se stát
Jeden z nejočekávanějších tuzemských filmů roku, Jan Žižka, se vydává poněkud nečekanými cestami: o českém národním hrdinovi vypráví akčním stylem amerických spektáklů a děj zasazuje řadu let před husitské bouře, divácky nejvděčnější epochu vojevůdcova života. Snímek scenáristy, režiséra a producenta Petra Jákla je Žižkovou „origin story“, tedy příběhem o tom, jak se hrdina stal tím, jakého ho známe. Je razantní jako rána palcátem, ale rozhodně ne tak přímočarý. A jako obvykle za vším stojí ženská.
Píše se rok 1402 a České království je na tom bídně, ostatně jako celá Evropa: po smrti císaře Karla IV. křesťanskému světu chybí jednotná pevná ruka, autoritou církve otřásá papežské schizma, kontinent zdecimoval mor, lokální vládci odírají poddané vysokými daněmi... Naděje mocných se upínají ke korunovaci Václava IV. dalším římským císařem, ale ten se na ten nápad příliš netváří; chudým by stačilo, aby se jim snížily ony daně a aby je tak často někdo nenapichoval na kůl.
V už tak nelehké situaci se vyostří vztahy mezi liknavým Václavem, jeho ambiciózním nevlastním bratrem Zikmundem a Jindřichem z Rožmberka, nejbohatším velmožem království. Jan Žižka je v té době žoldákem, který slouží tomu, kdo mu zaplatí. V rámci komplikované sítě intrik dostane zakázku unést Jindřichovu snoubenku Kateřinu. Většina dvouhodinového filmu pak dějově spočívá v tom, že Kateřina jde z ruky do ruky a přichází o panské iluze, zatímco Žižka láme údy a přetíná tepny nepřátelům a stává se mazaným vojevůdcem.
Sám Jan Žižka v podání Američana Bena Fostera je tlumený, málomluvný a snad i hloubavý, což je poloha překvapivá, ale vítaná. Vynikající je dvojoscarový Michael Caine v roli (fiktivního) pana Boreše, moudrého kmeta a rádce s obecně uznávanou autoritou. Velmi dobře fungují i další členové mezinárodního obsazení – Matthew Goode, který jako slizký a krutý král Zikmund připomene Joaquina Phoenixe z Gladiátora, Til Schweiger coby zpupný Jindřich nebo Roland Møller jako Zikmundův muž na špinavou práci Torak. Čeští herci se spíše uctivě drží v pozadí.
Právě hvězdné mezinárodní obsazení spolklo značnou část rozpočtu 450 milionů Kč, který z Jana Žižky činí nejdražší projekt české kinematografie. Peníze jsou na filmu vidět i jinak, zejména v precizní výpravě, v níž „hraje“ každý plát kůže na brnění nebo nýt na helmě. K velkofilmovému pocitu, přiznaně aspirujícímu na „look“ Jáklových oblíbených filmů jako Statečné srdce nebo Poslední samuraj, přispívají samozřejmě i nádherné historické lokace – zejména hrady Zvíkov, Točník, Křivoklát a další.
Ani z údajné stovky verzí scénáře ale bohužel nevzešel skutečně nosný děj. Film přepíná mezi zmíněnou origin story, politickým thrillerem, romantickým příběhem a akční podívanou, ale v žádné poloze nenajde pevnou půdu pod nohama. Zejména politika je příliš nepřehledná a milostná linie nucená. Nejlépe se snímku daří v akční poloze, kde se divák dočká několika působivých bitevních scén plných (možná až přehnané) brutality v anatomickém stylu kdo udělá komu díru kam čím. Prostřední hodina snímku se nicméně dá shrnout slovy „lidé chodí po lese“ – s výjimkou scény prvního použití vozové hradby, která je naivní, ale aspoň vtipná.
Hodně se bude diskutovat historická věrohodnost Jana Žižky, která je tu dvojaká. Výprava, kostýmy, zbraně – tohle všechno působí velmi autenticky a není důvod řešit, jestli něčí kalhoty jsou spíš až model roku 1412. Většinu děje však lze schovat za mnohdy alibistickou nálepku „inspirováno skutečnými událostmi“. Nejspíš ani s přimhouřením obou očí (pokud je máme) nelze věřit zmíněné love story, která se mohla odehrát asi jen v tom duchu, že obě postavy žily ve stejné době na stejném kontinentu. Když se postavy vrhají z hradeb Zvíkova do vod Orlické přehrady, je bezpředmětné upozorňovat na to, že tam v 15. století žádná nádrž nebyla.
Velmi problematické je pak samotné finále, ve kterém se prostý lid pod tíhou vypjatých emocí přidává ke gerojovi odhodlán postavit se proradným politikům. Lůza bere do rukou vidle a cepy a šikuje se pod hesly jako čest, spravedlnost, svoboda, poletujícími na plátně náhodně jako ve výrocích Daniela Landy. V tomto pohledu působí načasování premiéry pár dní po protivládní demonstraci na Václavském náměstí poněkud nešťastně.
Za to samozřejmě Petr Jákl nemůže, uvedení do českých kin bylo vázané na americkou premiéru, stanovenou už před dlouhou dobou. Už samo zajištění velkoplošné americké distribuce je pro český film obrovským úspěchem. V Česku má Jan Žižka úctyhodnou návštěvnost a spokojenost masového diváka téměř jistou a Jáklovi po jeho mnohaletém statečném boji o vznik filmu nelze nepřát, aby to bylo aspoň trochu podobné i v zámoří.
