M*A*S*H slaví padesát let. Žádný podobný seriál nikdy předtím nevznikl a už nikdy nevznikne
Bojack Horseman, Ruská panenka, Potvora, Letuška. S televizními seriály, které spadají pod žánr dramedy, jako by se roztrhl pytel. Působí to tak svěže a nově – komedie, která je zároveň drama. Komedie, která se potýká s mimořádně složitými a těžkými tématy. Ale nový koncept to rozhodně není. Dramedy filmy se točí už od šedesátých let. A v televizi? Inu, v televizi se začalo vysílat první dramedy před padesáti lety. Tehdy měl totiž premiéru první díl seriálu M*A*S*H.
V roce 1968 vydal někdejší armádní chirurg H. Richard Hornberger (pod pseudonymem Richard Hooker) knížku M*A*S*H: Příběh tří armádních doktorů. Taková knížečka o tom, jaké to bylo, sešívat vojáky v Koreji. A byl to docela hit. Minimálně dost velký hit na to, aby 20th Century Fox koupilo práva na knihu a hned v roce 1970 vypustilo do světa film s Donaldem Sutherlandem v hlavní roli. Ten film… není špatný, ale je velice „začátek sedmdesátek”. Tedy kompetentně natočené, ale neuchopitelné sexistické cosi. Jenže opět! Film měl dostatečný úspěch na to, aby nastartoval televizní seriál. A teprve tam začíná doopravdy příběh legendy.
17. září 1972 vypustil na americké obrazovky producent, scénárista a režisér Larry Gelbart první epizodu seriálu M*A*S*H. Ale rozhodně ne na všechny obrazovky. M*A*S*H totiž nebyl během první série ani trochu úspěšný a stanice CBS reálně zvažovala, že seriál utne hned po prvních čtyřiadvaceti epizodách nebo nejpozději v polovině druhé série. To se nestalo jen ze dvou důvodů – zaprvé M*A*S*H nabral na popularitě během svých denních repríz mezi první a druhou sérií a zadruhé manželka ředitele CBS přemlouvala svého muže, ať její oblíbenou show nestahuje z vysílání. Díky tomu dostal seroš konec druhé a celou třetí sérii a pomalu se dral nahoru.
Začali si ho všímat diváci a pak pomalu i kritici. Víte, M*A*S*H začal jako komedie. Celá polovina první série je jenom řetěz veselých vtipů a anekdot. Dobrých anekdot, ale pořád jenom anekdot. Ale už v téhle fázi začal tým tvůrců bojovat o to, aby mohl na televizních obrazovkách zpracovávat náročnější témata. Larry Gelbart se rval o to, aby vůbec mohl v seriálu ukázat operační sál. Obecně v zábavných pořadech byla krev tabu. Proto trvalo nějakou dobu, než se objevila v M*A*S*H. Postupně si traumata, tabu a brutality nacházely cestu mezi infantilní, ale skvěle napsané vtipy.
Všichni oblíbení lékaři
Ale hlavní důvod, proč se diváci i kritici zamilovali do seriálu, byly postavy. Že je Alan Alda jako Hawkeye Pierce naprosto fenomenální, asi zmiňovat nemusíme. Je to excelentní chirurg, je mimořádně lidský, citlivý a křehký a rozhodne se bojovat s tou nesmyslnou brutalitou kolem pitomým humorem. A suchým ginem. Neznám nikoho, kdo by nechtěl být aspoň trochu jako Hawkeye. Navíc kdyby ho hrál kdokoli jiný, dal by mu, troufnu si říct, nezdravě maskulinní fazónu. Ale Alda působí tak civilně a uvěřitelně, že vás ty náročnější díly musí vždycky aspoň trochu dojmout.
Larry Linville jako Frank Burns je prostě… animovaná postavička vojáka, která přišla k životu. Údajně byl Larry jeden z nejzábavnějších a nejoblíbenějších lidí na setu. McLean Stevenson hraje famózního Henryho Blaka, možná nejvíc relatable postavu v seriálu. Člověka, který se snaží vyhovět těm nad sebou a usnadnit to těm pod sebou, normální chlápek chycený mezi koly historie. A nesmím zapomenout na jednu z nejlepších ženských postav televizní historie, hyperkompetentní armádní sestru Margaret „Šťabajznu” Houlihanovou. Komplexní postava, která (alespoň v pozdějších sériích) není definována muži kolem sebe, ale svou vlastní agendou. Žena, která je často velice osamělá, ale která věří v to, co dělá, a často klade svou práci před to, co by sama osobně chtěla. Její představitelka Loretta Swit dává Šťabajzně hloubku a… No, vztah Margaret a Hawkeyeho je jedna z nejlepších věcí, jaké se kdy objevily v telce.
Moment, kdy se z komedie stane seriózní válečné drama, je asi závěr třetí série. Už předtím jsme viděli pár ošklivých věcí, smrt, zohavení, šikanu, ale nic jako tohle. Na konci třetí série odlétá Henry Blake konečně domů. Má odslouženo a může zpátky do Států. CBS to promovalo jako “Henry jde domů” epizodu a Amíci pořádali u televizí party, že se jejich milovaný fiktivní plukovník může konečně vrátit za ženou. Protože nevěděli, že Henryho čeká tragický konec.
Ani nikdo z herců to nevěděl, pouze Alan Alda. Proto ten díl působí tak přirozeně a radostně… no a pak byli herci zavoláni na ještě jednu dotáčkovou scénu na sále, kam neočekávaně přijde Gary Burghoff, tedy Radar, aby všem oznámil, že letadlo s Henrym bylo sestřeleno nad Japonským mořem. Všichni na setu ztichnou a do toho ticha spadne na zem skalpel a doktoři se vrátí k práci.
Larry Gelbart později řekl: „Naklonil se ke mě můj showrunner a řekl mi: ‘Ty parchante. Za tohle dostaneš Emmy.’” Sitcomy nezabíjely svoje postavy, rozhodně ne hlavní postavy. Ale M*A*S*H nebyl sitcom. A čím dál tím víc si to uvědomoval.
Výměna stráží
Od čtvrté série dál Henryho vystřídal plukovník Potter a Trappera Johna zase BJ Hunnicutt. Oba tak odlišní od svých předchůdců, jak to jen šlo. Potter profesionální armádní voják a BJ mimořádně vyrovnaný a věrný manžel a přítel. Nevím, kterou z těch postav zbožňuju víc. Ale vím, že nejvíc miluju majora Charlese Emersona Winchestera III., který v páté sérii vystřídá Franka „Kuní ksicht” Burnse. Frank byl totiž karikatura člověka, a jak seriál postupně vážněl, přestával v něm Burns fungovat. Místo něj nastoupil David Ogden Stiers jako Winchester a dal seriálu zase o trochu víc duše oproti předchozím sériím.
A nechápejte mě špatně, já neříkám, že M*A*S*H v druhé polovině svého vysílání přestal být vtipný, jen říkám, že postupně měnil žánr. Zatímco na začátku jsou laugh tracky všude, ke konci už nejsou skoro vůbec. Je to skutečně první televizní dramedy. Akorát na rozdíl od dnešních seriálů zůstává M*A*S*H vážně vtipný až do konce. Rozhodně by mi nevadilo, kdyby si tenhle tip vzal k srdci Bojack Horseman, který taky začne jako komedie, ale skončí jako drama.
Je to ale právě drama, díky kterému si tenhle televizní experiment točený jedenáct let v kalifornském státním parku pamatujeme. A nenechte se mýlit, M*A*S*H byl jeden velký experiment. Byl to jeden z prvních seriálů, na jehož běhu se podíleli i herci (většina castu během vysílání napsala nebo režírovala alespoň jeden díl). Je tam epizoda, která je celá zabíraná z pohledu pacienta. Je tam epizoda, která má v rohu hodiny, protože jde o čas. Je tam monologová epizoda. Epizoda, která je černobílá, a jsou to jen improvizační rozhovory s postavami. Díl, kde se díváme jednotlivým postavám do snů. A většina těchto dílů má v sobě drama. Na poslední díl seriálu se dívalo víc lidí než na tehdejší Super Bowl. Je to regulérní válečné drama. S mrtvými dětmi a mentálním zhroucením. Mimochodem ho napsal a režíroval Alan Alda.
Ahoj, sbohem a ámen
Před padesáti lety vznikla legenda. Trochu se bojím, že nic podobného nikdy nevzniklo a už nevznikne. Protiválečný, chytrý, jedenáct let běžící (!) seriál, který zvládne vyrůst, ale také zůstat skvělý po celou dobu. Ale zároveň mě to trochu těší, protože to znamená, že je důvod se k M*A*S*H pořád vracet a nikdy nezestárne.
A kdybyste měli málo Alana Aldy… má skvělý podcast.
