Laskavý král Miroslav, zpívající kytka či proradní rádcové. Pyšná princezna měla premiéru před 70 lety
„Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil.“ „Ať naříkají, ale ať platí.“ „Našli, moji rádcové, našli?“ Tyto a další hlášky, které už dávno zlidověly, jsou kořením jedné z nejslavnějších československých pohádek všech dob – Pyšné princezny. Tento snímek, bez kterého se neobejde televizní program během vánočních svátků, natočil režisér Bořivoj Zeman a premiéru měl přesně před 70 lety 26. září 1952.
Připomínat děj pohádky, v níž si princezna Krasomila odmítne vzít za muže krále Miroslava a ten pak musí její srdce získat (a odnaučit jí pýše) coby prostý zahradník, by asi bylo nošením dříví do lesa. Přestože s odstupem času dnes již na pohádku hledíme bez větších předsudků jako na klasiku, její děj je výrazně poznamenán dobou, ve které vznikal. Nezapomínejme, že v roce 1952 panovala v tehdejším Československu doba nejkrutějšího stalinismu, kdy docházelo k popravám odpůrců režimu či cíleným zátahům proti církvi.
Tyto temné události pochopitelně nejsou propsány do děje, ale i tak je patrný velký kontrast mezi oběma sousedícími říšemi – Miroslavovou zemí a Půlnočním královstvím. Zatímco v Miroslavově království je lid šťastný, spokojený, samotný král zahradničí a vládu nad svojí zemí klidně svěří Radě starších, u sousedů je dokonce zakázáno i zpívat, výběrčí daní ždímají poddané a král je svým rádcům maximálně pro smích.
Snímek se těší i hvězdnému hereckému obsazení. Diváky v něm i dnes stále baví Stanislav Neumann, Miloš Kopecký, Vladimír Ráž, Alena Vránová, Karel Effa, Josef Hlinomaz či Mária Sýkorová.
Milostná zápletka
Filmaři tehdy natáčeli v Českém Krumlově, Hluboké nad Vltavou, Mokré Luce u Třeboně, Třeboni, v Českých Budějovicích, v Průhonicích či u Panské skály. Legendární jízda na kládě, při níž pak Miroslav s Krasomilou unikli královským žoldnéřům, se natáčela pomocí triku v ateliéru, nicméně rybník, do něhož skočili, byl reálný a nacházel se u Starého mlýna na konci Jetřichovic.
Natáčení okořenila milostná zápletka, která pak přerostla ve skandál. Přestože oba hlavní představitelé (Vladimír Ráž a Alena Vránová) byli zadaní ve svých manželstvích, přeskočila mezi nimi jiskra. Potíž však byla ta, že manželem Aleny (tehdy již Kohoutové) byl tehdy prorežimní básník Pavel Kohout. Ten v době natáčení odjel s Fučíkovým souborem do Berlína na festival mládeže a svou ženu nechal doma. Když se vrátil, zjistil, že mu ji přebral Vladimír Ráž.
Rozzuřený Kohout rozpoutal peklo. Veřejně oba vyzýval, ať románek ukončí. Na schůzích se řešil jejich vztah jako protisocialistické amorální chování. Oba čelili veřejnému pohoršení. „Navštívil jsem dokonce svého soka v lásce. A nakonec jsem napsal divadelní hru o intelektuálovi, který odloudí svazačku jejímu milému. Hrozná hra, blábol, několikrát jsem se od té doby Aleně omluvil,“ uvedl nedávno Kohout v České televizi.
Překlep ve scénáři
Stejně jako k většině snímků se váže řada zajímavostí i k Pyšné princezně. Původně měl být film barevný, tehdejším kritikům vadilo, že je příliš „kapitalistický“ nebo že v něm lidé neumějí hrabat seno. Komunističtí ideologové rovněž z děje vyškrtli všechna kouzla, nechali jen zpívající květinu a vyškrtli ze scénáře několik postav. Přihodila se i jedna perlička. Traduje se, že spisovatelka Marie Pujmanová, která schvalovala konečný scénář, se rozčílila kvůli záběru, v němž měl král Miroslav za jasné noci vstoupit do zahrady. Ve scénáři bylo od ní napsané: „Soudruzi. Takový naturalismus nemá v socialistickém filmu, navíc pro děti, co dělat. Král se zastaví, pozoruje hvězdy a močí...“ Vše se však brzy vysvětlilo, šlo o překlep. Správně tam mělo být „pozoruje hvězdy a mlčí“.
Když byl film uveden do kin, stal se z něj trhák. V televizi se poprvé objevil v roce 1965. Vladimír Ráž v jednom z pozdějších rozhovorů prozradil, že bylo v plánu natočit barevné pokračování, které mělo nést název Pyšná princezna královnou. Scénář již byl dokonce schválen, avšak jemu ani Vránové se nelíbil. Vadilo jim údajně mnoho moderních a realistických prvků a absence původní pohádkové poetiky. A tak zůstalo u jediné černobílé klasiky. Klasiky, která láká diváky k televizním obrazovkám dodnes.
