Grand Prix je grandiózní jízda krajinou spodiny s Hádkem, Kozubem a Ferrem v hlavních rolích
Emil má v autodílně uklizeno jako v klícce, jeho bratranec Roman udržuje svůj autobazar na pokraji rozkladu a místní čórkař Štětka je neřízená střela. Tahle trojice se ze severočeského zapadákova dostane až na závody formule 1 v Barceloně, i když by na úspěch jejich cesty nevsadil nikdo soudný ani pětikorunu. Film Grand Prix scenáristy a režiséra Jana Prušinovského, výborná road movie šmrncnutá kriminálkou, si dělá láskyplnou legraci z Poláků, důchodců, zemědělců, policajtek, feťáků, zbouchnutých třináctiletých holek, macatých černošek i chromých psů.
„Romane, ty se dycky chytneš takovejch kreténů,“ říká Štětka svému kumpánovi ve svaté bezelstnosti, protože mu nedochází, že široko daleko největší kretén je on sám. Velkou část Grand Prix lze strávit bažením po tom, aby Štětkovi někdo konečně fyzicky ublížil, a když se tak konečně stane, je to velká divácká satisfakce. A tou je i finále, ve které všechny dílčí linie příběhu o třech loserech ze severočeského Cvikova vygradují ve velkolepě absurdním stylu.
Jan Prušinovský je mistr drobnokresby barvitých postaviček ze sociálně slabých prostředí, zejména z maloměst. Umí polohy dramatičtější, jako v loňských Chybách nebo v Kobrách a užovkách, oceněných šesti statutárními Českými lvy, i polohy komediální, například v seriálech Trpaslík či Okresní přebor. Asi nejvíc ho proslavil seriál Most!, zabydlený celou partou – abychom použili Štětkův termín – takovejch kreténů.
Očistně vtipné
Ale zatímco v Most!u, na jehož scénáři se s Prušinovským podílel Petr Kolečko, se tyto postavy stávaly lepšími lidmi a divák si skrze ně měl uvědomovat své předsudky a stávat se taky lepším, Grand Prix publikum žádným poučováním a kázáním neotravuje. Grand Prix, kterou si Prušinovský napsal sám, je gradiózní jízdou krajinou společenské spodimy, v níž je hlavním cílem legrace. Neberou se ohledy, nehraje se na politickou korektnost, se stereotypy – a že jich tu je – se nepracuje s „polehčující“ ironií. A je to nejen vtipné, ale dokonce nádherně očistně vtipné.
Prušinovský v Grand Prix spojil žánr road movie s kriminálkou. Automechanik Emil, jehož chování hraničí s autismem, vyhraje v televizní soutěži dva lístky na barcelonskou Grand Prix. Vezme s sebou bratrance Romana – majitele autobazaru, o dost mladší manželky a tří spratků. Do dodávky se jim schová i Štětka, toho času na útěku před statkářem, kterému nevědomky ukradl značnou sumu peněz. Dodávka ale patří agilnímu důchodci Nováčkovi, jenž se obrátí na policii. Vyšetřování zahrne i místní „smažku“ Jindru a dvojici Poláků v teplákovkách, co pro zemědělce dělají špinavou práci.
Bohapusté hovado
V prostřední třetině filmu trochu padá klínový řemen, ale ani tehdy neustává tok replik, jejichž vtip je mnohdy umocňován přednesem s kamennou tváří. Navenek nevinné věty jako „Emil Štědrý kouše lidi“ nebo „To říkaj Poláci vždycky“ dopadají s maximálním efektem díky skvělému načasování a vystavění dialogů.
Herecky si film rovným dílem dělí představitelé hlavních postav. Kryštof Hádek v sobě coby Roman nese nevypočitatelnost a skrytou agresi; už v prvním záběru, kdy se objeví na plátně, kolem sebe šíří hrozbu, ale později ukáže i citlivější stránku. Robin Ferro (Emil) hraje tlumeně, ale dokáže i kousnout jako drážděný tygr. V improvizační show Tři tygři ostatně vystupuje se Štěpánem Kozubem, který zde Štětku pojímá jako bohapusté hovado nebezpečné sobě i ostatním.
Nakažlivá autorská radost
V buranské estrádě dále září Anna Kameníková jako Romanova zanedbávaná manželka, Eva Hacurová coby agilní policistka nebo k nepoznání proměněná Táňa Dyková jako feťačka Jindra. Většině hlavních postav pak Prušinovský dopřává velkorysý sólový výstup, ve kterém můžou jejich představitelé zazářit až do poslední řady – jako když manželce Ivetě konečně rupnou nervy nebo když Roman kdesi v kopcích hledá zahozený mobil a nadává na život.
Z Grand Prix srší nakažlivá autorská radost ze svobody vymyslet si několik záměrně přepísklých figurek, hodit je do příběhového mixéru a sledovat, jaký cirkus z toho vyleze. Jiný tvůrce by se při téhle jízdě naboural polepšováním postav, sjel by do pole poučení o tom, že si máme plnit své sny, nebo by se ztratil směrem k sociální kritice. Prušinovský ale jede rovnou za zábavou.
