Fabelmanovi: Steven Spielberg po mimozemšťanech, Schindlerovi a dinosaurech zpracoval svůj vlastní příběh
V zatím posledním snímku dvojnásobného držitele Oscara Stevena Spielberga Fabelmanovi nechybí celá jeho rozvětvená rodina, živá opička ani rudou rtěnkou opusinkovaný režisér John Ford, kterého si v závěrečné komické etudě střihl David Lynch. Je to film nesobecký, upřímný, ale tak trochu mentorský: vlastně nás neustále poučuje. To je u Spielberga sice překvapivé, ovšem vzhledem k žánru autobiografického filmu pochopitelné.
Spodní, zajímavou, byť trošku únavnou linii Fabelmanových, totiž „jak jsem se dostal k filmu“, popisuje Steven Spielberg přísně chronologicky a s velkou stylovou čistotou; scénář si ostatně nepsal sám, ke spolupráci přizval dramatika Tonyho Kushnera, který už pro něj připravil Mnichov, Lincolna i West Side Story.
Ale já potřebuju, aby bouraly!
Fabelmanovi začínají jedné tajemné zimní noci roku 1952, kdy jde šestiletý Sammy se svou matkou v domácnosti i s tatínkem, úspěšným inženýrem, poprvé v životě do kina. Hrají Největší představení na světě, na plátně se srazí vlak s osobním autem, auto odletí, Sammy se strašně bojí a tak… se zrodí režisér.
Následně Sammy dostane jako dárek osm elektrických vláčků, které si filmuje na malou kamerku („Ale já potřebuju, aby bouraly!“ vysvětluje mamince), později obmotává sestry toaletním papírem a vytváří z nich monstra („Nejdřív strašil jenom nás. Ovšem pak přišel na to, že těmi svými filmy může k smrti vyděsit každého!“ potvrdila v jednom z rozhovorů nedávno jedna ze Spielbergových tří mladších sester Anne) a tak dále.
Tatínek jeho „koníčku“ nejdřív moc nerozumí, chce, aby vyráběl něco, „co člověk může používat“, rozhodnuto však je už v první třetině filmu, totiž ve chvíli, kdy se na scéně zjeví strýček Boris, bývalý cirkusák. Právě on Sammymu jedné noci prozradí tajemnou metaforu: „Jestli chceš dělat umění, musíš se dát k cirkusu. Umění je jako lví tlama: ukousne ti hlavu a vyrve srdce!“
Dál už vlastně není co řešit, jsme svědky poněkud edukativních scén ze života mladičkého filmaře. Vidíme mladého Spielberga, jak natáčí svou pověstnou „handkou“ (ke které se mimochodem po letech vrátil například při práci na oscarovém Schindlerově seznamu), vidíme, jak se začíná rodit jeho pověstná metoda práce s herci. Provede nás tím, jak spolu se skauty natáčí svou první válečnou scénu v životě, ve snímečku Escape to Nowhere; ten mimochodem skutečně existuje, má 40 minut a Speilberg jej stvořil jako patnáctiletý v roce 1961.
Sebedojímavé vyznění filmu přeroste únosnou míru až ve chvíli, kdy se Sammym Fabelmanem prožijeme poměrně drastickou, ale ničím neoriginální šikanu v šatnách kalifornské střední školy. Tehdy se film, rozumějte vzpomínkový sestřih z „pláže za školou“ maturitního ročníku 1964, mění v lehce instruktážní video, které je schopno odkrýt jakoukoli faleš i stupidní nesnášenlivost. Škoda, že v životě tomu tak není.
Dává svůj život do svých filmů
Stokrát silnější než celé středoškolské plážové video je v tomto ohledu Sammyho amatérský filmeček z rodinného kempování v arizonské přírodě. Tam se v záběrech objeví něco, co dětské oči rozhodně neměly vidět: matka miluje Bennieho, otcova nejlepšího kamaráda (hraje jej Seth Rogen). Ve filmu pak matka odchází z Kalifornie (kde otec získal výbornou práci), vydává se za Benniem zpět do Arizony a za sebou zanechává rozvrácenou rodinu. Právě tato linie „rodiny, která je mešuge“, v sobě obsazuje bezpodmínečnou upřímnost sdělení, tak typickou pro všechny Spielbergovy filmy.
O Fabelmanových se dočtete, že jsou „částečně autobiografičtí“. Není to ale pravda. Ten film je autobiografický velmi; má blízko Spielbergově realitě dospívání nejen proto, že je v něm hodně prostoru věnováno oběma rodičům, matce Mitzi s velkou dávkou tragikomické duhy, a hodnému, pracovitému Burtovi.
Sammy je po matce. Po matce se všemi jejími neurózami, nešťastnými láskami i emocionálními nezralostmi. Hraje ji Michelle Williamsová, která sice prozáří svou energií celé plátno, ale po chvíli začne být ve své věčné utrápenosti otravná. Po matce, která potřebuje být vždycky středem pozornosti. Po matce, která mohla být skvělou klavíristkou, ale nakonec jen občas brnká v arizonské regionální televizi. Matce, která chce žít uměním, ale stojí u plotny a vaří pro čtyři děti a manžela Burta, který ji „tou svou dobrotou zabíjí“. V roli do sebe uzavřeného Burta mimochodem podal vynikající, velice subtilní a procítěný výkon herec Paul Dano.
Kdo viděl 147minutový dokumentární film Spielberg z roku 2017 z dílny HBO, natočený na základě patnácti dvouhodinových rozhovorů režisérky a producentky Susan Lacyové se Spielbergem na různých místech světa, ví, že je to všechno čistočistá pravda. Lacyová v něm totiž mluvila se všemi třemi Spielbergovými sestrami a stihla ještě, což je velmi cenné, oba rodiče. Představila nám v dokumentu bohémskou maminku, koncertní pianistku Leah, později mimochodem majitelku slavné košer restaurace The Milky Way v Los Angeles (zemřela v roce 2017 v 97 letech), i otce Arnolda, který celý život tvrdě pracoval jako elektroinženýr-počítačový specialista. Zajímavé na nich je, že se po letech od rozvodu (který skutečně proběhl v době, kdy byl Spielberg teenagerem) k sobě zase vrátili a ve stáří znovu vzali. „Tak jsem tu holku dostal zase zpátky,“ pochvaluje si v dokumentu HBO otec Arnold; odešel v roce 2020 ve věku 103 let.
Ve svém rozhovorovém podcastu pak dokumentaristka Lacyová o Spielbergovi, mimochodem jediném filmaři nominovaném na Oscara v šesti různých dekádách, opakovaně zdůrazňuje důležitou věc: „Dává svůj život do všech svých filmů. Je to velmi autobiografický tvůrce.“
Dětství na Oscara
Ať už je to jakkoli, Fabelmanovi budou mít určitě velkou diváckou odezvu, což naznačila letošní světová premiéra na festivalu v Torontu. Respektive tamní divácká cena, která prý bývá předzvěstí nominace na Oscary.
Ostatně jen v posledních pár letech bodovala na Oscarech namátkou Roma (2018) o formativních vlivech režiséra a scenáristy Alfonsa Cuaróna; film natočil v místě svého dospívání, ve stejnojmenné čtvrti v hlavním městě Mexika. Oscara za scénář získal letos v březnu Belfast (2021) Kennetha Branagha, kde si režisér vysnil sám sebe, devítiletého kluka Buddyho v krátkých kalhotách uprostřed „The Troubles“, nepokojů mezi protestanty a katolíky v Severním Irsku. Na Netlixu právě teď najdete i „lehčí“ variantu návratu do dětství, totiž animované Apollo 10 ½: Dítě kosmického věku (2022) amerického režiséra Richarda Linklatera (nominovaného na Oscara za převratný časosběrný opus o dospívání Chlapectví), který vyrůstal v sedmdesátkách v Houstonu ve stínu sovětsko-amerických závodů o dobývání vesmíru.
