Pohádka Největší dar se pyšní tématem slovanských božstev a prostředím Valašska, ale obojí využívá poněkud toporně.

Pohádka Největší dar se pyšní tématem slovanských božstev a prostředím Valašska, ale obojí využívá poněkud toporně. Zdroj: Wallachia, z.s.

Pohádka Největší dar se pyšní tématem slovanských božstev a prostředím Valašska, ale obojí využívá poněkud toporně.
Pohádka Největší dar se pyšní tématem slovanských božstev a prostředím Valašska, ale obojí využívá poněkud toporně.
Pohádka Největší dar se pyšní tématem slovanských božstev a prostředím Valašska, ale obojí využívá poněkud toporně.
Pohádka Největší dar se pyšní tématem slovanských božstev a prostředím Valašska, ale obojí využívá poněkud toporně.
Pohádka Největší dar se pyšní tématem slovanských božstev a prostředím Valašska, ale obojí využívá poněkud toporně.
22 Fotogalerie

Pohádka Největší dar bojuje proti poruchám klimatu srdečným smíchem

Vojtěch Rynda

Zlá bohyně zimy Morena zjistí, že ji střídání ročních období vlastně nebaví, a rozhodne se, že bude vládnout, jak je rok dlouhý. Prostý lid tak čeká jen sníh, mráz a hlad. Zastanou se jich ostatní bohové, nebo si lidé dokážou pomoct sami? Pohádka Největší dar se pyšní tématem slovanských božstev a prostředím Valašska, ale obojí využívá poněkud toporně.

Pohádek o staroslovanských bozích opravdu není mnoho, což je trochu s podivem. V kinech i na VOD frčí novodobé mytologie jako adaptace Tolkiena nebo Avatar, marvelovky i pixarovky ve velkém vykrádají folklórní dědictví napříč zeměkoulí... Kdyby se parta kolem Svarožice dočkala aspoň trochu nosného příběhu a atraktivního vizuálního kabátu, mohla v téhle konkurenci působit přinejmenším příjemně exoticky.

Autorky Daria Hrubá, Marta Santovjáková Gerlíková a Pavla Horňáková, které se podělily o scénář a režii, se ale vydaly cestou tradiční, konzervativní, nevzrušivé pohádky existující mimo kinematografický kontext. Stereotypní postavy jako chlapácký mlynář, moudrá babička nebo dobrá selská žena popocházejí v naškrobených krojích mezi útulnými chaloupkami ve skanzenu. Čechrají se peřiny, okopávají zahrádky, seče louka. Všichni se usmívají, děti hrají na slepou bábu nebo vijí věnce a kdykoliv šišlavá holčička okomentuje situaci, vyvolá tím u vesničanů bůhvíproč bouři smíchu.

Eko panteon

Tahle selanka ale nejvíc štve právě bohyni zimy Morenu. Nastrčí svého nekňubovitého syna Smrťáka, spojí síly s bohem zla a sváru Černobogem a zanedlouho uchvátí žezlo vlády nad ročními obdobími pro sebe. A zatímco Vesna, Živa a Oseň , tedy vládkyně jara, léta a podzimu, jsou právem namíchnuté, ostatní bohy situace nezajímá, respektive o ní nevědí: šéfbůh Svarožic má rád svůj klid a navíc se má konat tradiční párty u Radegasta...

Příběhy o lidech a bozích, ať už jsou odkudkoliv, mají svá pravidla a často vyprávějí o tom, jaký trest přichází za porušení pravidel. Pravidla zásadním způsobem poruší Vesna, Morena i Smrťák, ale vlastně se jim za to pořádně nic nestane a příběhu tak citelně chybí výchovný efekt. Ne, že by se přitom autorky o poučení nesnažily. Šíří poselství, že je jedno, v jaké bohy člověk věří, hlavně když se za sebe nemusí stydět – občas ale prostřednictvím narážek, které děti nejsou schopné rozklíčovat. Apelují na hodnoty jako sounáležitost, vzájemná pomoc a společná práce, ale spíše skrze líbivé žánrové obrázky (sečeme louku) než silou příběhu.

Zdůrazňují také důležitost koloběhu ročních období a opakujících se přírodních procesů, nicméně poněkud nešťastným způsobem. Ano, když bude pořád zima, přijde hlad, všichni se přestanou usmívat a i to šišlavé dítě zmlkne. Lidé však nezačnou situaci řešit konstruktivně, nýbrž pojmou plán udělat v kalendáři už ale úplný holubník, zkusí například vynést moranu hned po Vánocích a nakonec nad Moreninou krutovládou zvítězí nečekaným a nepříliš věrohodným způsobem.

Postavičky božských her

Herecky jsou nejvděčnější představitelé záporných postav, protože mají co hrát – Zuzana Slavíková jako Morena a Jiří Dvořák coby Černobog. Své kouzlo má i Sabina Rojková: Vesna díky němu i přes svou neustálou insitní rozjuchanost nepůsobí nesnesitelně, nýbrž celkem roztomile. Jeskyně se stovkami svíček, kde Morena s Černobogem snovají své plány, je výtvarně působivá a vizuální nápad s „výtahem“, kterým Svarožic cestuje nahoru a dolů ve svém dubu, je dokonce svěží. Svarožice rutinně ztvárnil Bolek Polívka; s tím, že ve filmu hrají i jeho exmanželka Chantal Poullain (Jezinka, vtipně drilující víly po vzoru staropanenských francouzských učitelek baletu) a dcera Anna (bohyně podzimu Oseň), se ve scénáři nijak nepracuje.

Nápad vytěžit v celovečerní pohádce staroslovanskou mytologii byl bezpochyby originální, povedlo se to však bohužel jen napůl. Bohové sice působí jakž takž životně, ale nemají žádné protihráče: lidské postavy jsou tu většinou jen pasivní figurky z folklórního kalendáře, kterým není proč držet palce.