Je bizár, jak jsou ženy v českém filmu zobrazovány, říká Šimon Holý, režisér novinky A pak přišla láska…
Točí filmy i podcasty o mezilidských vztazích, ukazuje, že ženské hrdinky nemusejí být jen chudinky ponechané na pospas sexistickým vtipům macho „zachránců“. V mezičase se snaží rozpoutat mezi filmaři debatu, která by právě českou kinematografii rozhýbala zajímavějším směrem. Režisér, skladatel a moderátor ŠIMON HOLÝ (28) uvedl v posledních dvou letech na karlovarském festivalu hned dva své celovečerní filmy. Druhý z nich, A pak přišla láska…, je od 1. prosince v českých kinech.
A pak přišla láska… pracuje s motivem ezoteriky, ve filmu supluje terapii. Proč?
Protože se o ezoterice málo mluví, a přitom jí tady máme hodně, je to bytostně české téma. Zjistili jsme to i z reakcí ze zahraničí: ezoterika u nás bují asi více než jinde.
Vidíte souvislost mezi tím, že je Česko ateistické a tím, že je u nás ezoterika tak populární?
Nejsou tu instituce víry, máme často neukotvené hodnotové žebříčky, takže nám zůstává jen ta „pravda a láska“. A z toho úplně nejde fungovat – spiritualita jakéhokoliv typu nám víru logicky supluje.
Jakým způsobem jste uvažoval o hereckém obsazení?
Námět na A pak přišla láska… jsem měl už před pár lety. Nejdřív jsem chtěl, aby tam hrála herečka Sára Venclovská, protože má sama dost složitý vztah s mámou, o čemž film pojednává. Hodně jsem chtěl pracovat s Terezou Hofovou, vzhledem k jejímu vztahu k ezoterice. Vše jsem hojně konzultoval s kamarádkou, herečkou Eliškou Soukupovou, která se nakonec stala třetí postavou. Pak mi zbývala už „jen“ hlavní postava. Zeptal jsem se Sáry, koho by vedle sebe chtěla, protože spolu budou trávit hodně času. Nakonec jsme došli k tomu, že by to mohla být Pavla Tomicová, která je dobrá herečka, ale podle mě hraje vždycky takové pitomé postavy. Se Sárou se znaly už dlouho; fungovalo to skvěle.
A pak přišla láska… je váš druhý film, kde hrají prim ženy. V minulosti jste zmiňoval, že se s ženskými rolemi u nás pracuje pořád stejně – stereotypně. Co konkrétně vám vadí?
Mám pocit, že nevidím ženské příběhy reprezentovány tak, aby mi dávaly smysl. A to neříkám jenom z pozice: „Jsem muž a musím spasit ženy.“ Ale vyrostl jsem v prostředí, kde byly ženy, natáčel na škole, kde byly ženy, a pořád slyšel tu stejnou věc – že je bizár, v čem musejí hrát, nebo jak jsou zobrazovány. Podvědomě tíhnu k silným ženským postavám a vlastně si myslím, že na tom často nejsou dobře. Jsou zranitelné, ale vlastně silné, protože to mohly už dávno zabalit, ale nějak bojují.
Na premiéře ve Varech byl k A pak přišla láska… jiný plakát, artovější. Byl to marketingový tah, dát k premiéře do kin plakát, který vypadá "pozitivněji“, ukazuje všechny čtyři herečky, láká na polohu oddechvky?
Určitě ano. Na základě zpětné vazby z festivalů jsme zjistili, že je to divácký film, že se u něj lidi smějí, že by mohl komunikovat se širokou veřejností. Připadalo by mi hloupé jít proti tomu a tvářit se, že tady děláme „umčo“, které je jen pro pár lidí – intelektuálů.
S filmaři Tomaszem Wińskim a Terezou Vejvodovou jste o současné kinematografii napsali texty, které by se daly označit jako manifest za změnu v české kinematografii. Můžete je představit?
Asi nejznámější je Tomaszova Nová česká intimita. Terka Vejvodová napsala Odvahu zranitelnosti a moje část vyšla pod názvem Tady a teď. Jde o texty, které tvoří debatní platformu kam směřuje české kinematografie a jestli je to dobře, nebo špatně. Taky píšeme o tom, co chceme my tři za sebe dělat a proč si myslíme, že to je jeden z těch možných směrů. Spíše je to nějaké stanovení si vlastních cílů a toho, proč máme pocit, že je třeba nějaký problém v české kinematografii jako takové.
V jednom rozhovoru jste zmiňoval, že u nás mezi filmaři neexistuje diskuze. Změnilo se to od vydání vašich tří statí?
Ty texty naštvaly hodně lidí, z čehož mám radost. Tedy já samozřejmě nemám radost, že někoho naštvaly, ale že vznikla emoce, která dává už z logiky věci do pohybu. Pořád se dozvídáme, že jsou na nás někteří lidé strašně naštvaní, protože jsme si dovolili někoho urazit, což je zajímavé, protože nikoho nejmenujeme. Ale zároveň vznikají fakt zajímavé debaty. Z ničeho nic to začínají řešit festivaly – na Letní filmové škole byl panel, na Finále Plzeň, Vltava o tom měla vlastní debatu v rozhlase… Ty debaty vznikají a často už tam ani nejsme zvaní, a to je podle mě skvělé – že i novináři pochopili, že tady ta diskuse chyběla.
Do kin právě dorazilo A pak přišla láska… a co bude dál?
Teď budu jezdit po Česku po debatách a po projekcích. Jinak chystáme dva filmy na výrobu a taky produkuju režijní debut Sáry Venclovské Vera nechce žít. Fakt skvělý scénář, moc se na to těším.
