Nadlidský hlas, průměrný film: O Whitney Houston vypráví konvenční životopis I Wanna Dance with Somebody
Těžko říct, jestli Whitney Houston potřebovala filmovou biografii. Její život sice opsal dramatickou křivku a skončil předčasně, ale oproti řadě jejích kolegů je na ní daleko nejzajímavější její fenomenální hlas. I proto je vrcholem snímku nazvaného podle jednoho z jejích hitů I Wanna Dance with Somebody zpěvaččino vystoupení na American Music Awards v roce 1994.
Mnoho novějších filmových životopisů hudebníků má podobný model: začnou od klíčového momentu kariéry, vrátí se na začátek, chronologicky odvyprávějí daný životní příběh až k úvodnímu okamžiku a pak se nějak doberou do finále. V Bohemian Rhapsody o Freddiem Mercurym to bylo vystoupení na monstr koncertu Live Aid v roce 1985, ve Walk the Line o Johnnym Cashovi koncert ve Folsomské věznici v roce 1968, v Elvisovi show v hotelu International ve Vegas v roce 1973...
Snímek o Whitney Houston se takto opírá o medley tří písní, kterým zpěvačka zazářila na American Music Awards v roce 1994. Tvoří jej jazzová píseň I Loves You, Porgy, muzikálová And I Am Telling You I'm Not Going a „vlastní“ I Have Nothing. Podobná pozornost ve filmu není zdaleka věnovaná ani jejím ikonickým hitům jako „olympijskému“ One Moment in Time nebo tomu titulnímu, ani hudbě z filmu Bodyguard, která je dodnes nejprodávanějším soundtrackem všech dob, ani přednesu americké hymny při finále Super Bowlu v roce 1991.
Volba je to ale logická. Vystoupení na American Music Awards zachytilo Houston skutečně na vrcholu. Odvážná volba náročného materiálu v kombinaci se strhující formou stále bere dech. Film toto medley rekonstruuje podobně věrně jako Bohemian Rhapsody ono vystoupení na Live Aid. U něj se řešily detaily typu plechovka pepsi na klavíru, tady se lze kochat dílčími momenty, jako je zpěvaččin tygří výraz při verši „Don't walk away from me“.
Mnohé filmově-hudební životopisy také těží z dávného traumatu, které daného umělce vykolejuje i v dospělosti. Například u zmíněného Cashe to byla smrt bratra v dětství, podobně jako u Raye Charlese ve snímku Ray. Whitney Houston nicméně vyrůstala v poměrně spořádané rodině (až na hádky rodičů) a dlouho si udržovala kariéru hodné holky odvedle. I Wanna Dance with Somebody proto má blíž k filmům jako Elvis nebo Rocketman o Eltonu Johnovi, u nichž problémové fáze života i kariéry přicházejí s nároky danými úspěchem, slávou a tlakem okolí. Ale zatímco Rocketman s tímto motivem pracuje kreativně – Elton John svůj příběh vypráví na protidrogové terapii –, snímek o Whitney Houston prostě registruje, odkud se zpěvaččiny závislosti postupně braly.
U tohoto druhu filmů je také důležité, kdo z okolí protagonistů se na jejich vzniku výrazně podepsal, ať už konzultacemi, finančně nebo jinak. Například přeživší členové skupiny Queen svůj obraz v Bohemian Rhapsody pečlivě leštili až na hranici uvěřitelnosti. V I Wanna Dance with Somebody má nepřirozeně velký prostor zpěvaččina dávná kamarádka a později „kreativní ředitelka“ Robyn Crawford, která do filmu dokonce propašovala i svá tvrzení, že s Houston měly lesbický vztah.
„Nippy“, jak jí říkali nejbližší, neměla o tolik jiný osud než mnoho jiných hvězd. Nebyly v něm velké zvraty, zásahy shůry, výjimečně nosné motivy. Výjimečný byl její hlas, jinak šlo o příběh dřiny a drilu (díky matce Cissy, rovněž zpěvačce), trochy štěstí (v podobě schopného manažera Clivea Davise) a hodně smůly (skrze otce Johna, který ji okrádal, a manžela Bobbyho, jenž byl jednoduše řečeno hovado). Tím spíš však story Whitney Houston vyžadovala pečlivější dramaturgii, originálnější koncept, výraznou stylizaci, zkrátka něco navíc. Herecké obsazení, zejména tvárná Naomi Ackie v hlavní roli a spolehlivý Stanley Tucci coby Clive Davis, je solidní a jako rekapitulace jednoho „nedonaplněného“ potenciálu snímek stačí. Ale pokud člověka „ten hlas“ opravdu chytne za srdce, asi stejně nakonec skončí u zpěvaččina hesla na Wikipedii a jejích koncertních videí na YouTube.
