Jsem nenapravitelnej optimista, říká hrdina střízlivě oslavného dokumentu Perspektiva Ivana Mládka
Ivan Mládek ani po svých nedávných jednaosmdesátých narozeninách neztrácí chuť do života a tvorby, ale na veřejnost ani před kameru se mu už příliš nechce. Spíš než scenárista a režisér Patrik Ulrich ho prý k natočení bilančního dokumentu nakonec přiměl kameraman a střihač František Svěrák – vnuk Mládkova dlouhodobého spolupracovníka Zdeňka Svěráka, který ve filmu Perspektiva Ivana Mládka rovněž vystupuje. Dokument měl premiéru na ČT art 22. února a je k vidění na iVysílání ČT.
Hodinový portrét Perspektiva Ivana Mládka poctivě rekapituluje protagonistův život a dílo bez pokusů vynalézat znovu kolo: jde o konvenční televizní práci střídající výpovědi mluvících hlav s archivními záběry a promluvami hlavního hrdiny. Tím spíš ale vyniknou vynalézavost, hravost a nápaditost právě Ivana Mládka, který vynikl jako multiinstrumentalista, skladatel písní, bavič, kreslíř, autor olejomaleb a svého druhu umělec života. Jak totiž říká, k celé jeho tvůrčí dráze po několika kolejích došlo tak, že prostě nechtěl ráno vstávat a chodit do práce.
Víceméně chronologicky poskládaný film střídá povědomé věci s těmi méně známými a je na něm sympatické, že se nesnaží vytřískat maximum z divácky nejvděčnějších motivů typu Jožina z bažin. Překvapivě velký prostor je hned zkraje věnován Mládkovým předkům, kteří byli výtvarně velmi činní; mimo malíře mezi ně patřili dokonce barokní architekti. Mládek tedy má malování „v genech“ mnohem víc než muziku.
K té se dostal tak, že se dle svých slov „v sedmnácti zbláznil do jazzu“ a byl „uhranut banjem“. Místo jazzu se ale začal věnovat trampským songům, protože v nich bývá víc prostoru právě pro banjo. To nicméně neznamenalo, že by byl aktivním trampem: na čundry byl prý „moc pohodlnej".
Skládat písně začal ze zoufalství, protože neměl materiál na živé vystupování. Pro tvůrčí partnerství se Zdeňkem Svěrákem, který jeho písničky textoval, si doslova došel. „Ivan Mládek za mnou jednou přišel do Malostranské besedy,“ vzpomíná ve filmu Svěrák. „Vybral si mne jako člověka s podobným viděním světa, který ale není tak bláznivý jako on.“
Svěrák se také až nepochopitelně drsně ohlíží za koncem vzájemného přátelství po roce 1989. Jestli to má být interní humor, není z dokumentu patrné, ale jde o jedno z nejsilnějších míst snímku. Podobně nosné je Mládkovo vyprávění o tom, jak přijal existenci přiživujícího se hudebního tělesa Děda Mládek Illegal Band. Málo známá je i bavičova francouzská eskapáda: Mládek rekapituluje, jak se v roce 1968 ocitl na několik měsíců v Paříži, kde si vydělával hraním na balalajku v „bělogardějských klubech“, a jak je rád, že se nakonec vrátil.
Asi nejméně zajímavé jsou pak na Perspektivě Ivana Mládka záběry z normalizačních estrád a komedií. Jde o nutnou konzervu doby, která reálný socialismus odráží podobně jako Svěrákovo líčení autocenzury, aby se s Mládkem ve společných písních nedejbože nedotkli politiky. Vedle Zdeňka Svěráka ve filmu mluví například Luděk Sobota, Václav Dědina, Zdeněk Kalhous, Lenka Hraj a další. Pode kolegů a přátel dokáže být samozvaný „malující vtipálek“ také řádný despota a pedant.
K vidění jsou i desítky Mládkových obrazů. Autor je řadí do výtvarných stylů vlastní provenience jako antiperspektivismus, akční minimalismus nebo posunismus; ty jsou ale spíš vtipnými hříčkami než nosnými žánry. Mládek ostatně při malování pláten začíná od názvu, jde tedy o jakési ilustrované vtipy.
Vtipný název Perspektiva Ivana Mládka má řadu významů. Ve smyslu perspektivy coby vidění světa hrdina ze snímku vychází jako člověk, který se za svým dílem ohlíží rád, ale je spokojen s tím, že je víceméně uzavřené. Například hudbu už prý vůbec neposlouchá.
