Indiana Jones a nástroj osudu udýchaně dodržuje šablonu, ale do zdárného konce přece jen doklopýtá
Do důchodu se má chodit kolem pětašedesáti. Když už to ale Indiana Jones nestihl a loučí se až teď, mohlo to dopadnout hůř. Spíš než samotnou podívanou je závěrečný díl pentalogie o akčním archeologovi zajímavý svými přesahy – tím, jak pracuje s tématem nostalgie, stáří nebo zodpovědnosti.
To nejdůležitější na začátek: jsou tam nacisté? Ano. Protože je Indiana Jones a nástroj osudu pátým a posledním dílem celé série, můžeme zodpovědně říct, že nacisté jsou nejčastějšími protivníky našeho oblíbeného filmového hrdiny a že se tvůrci vrátili k modelu, který tak fungoval ve dvou nejlepších dílech – jedničce Dobyvatelé ztracené archy (1981) a snímku Indiana Jones a poslední křížová výprava (1989). Nacisté se měli vyskytovat i ve dvojce Indiana Jones a chrám zkázy (1984) a čtyřce Indiana Jones a království křišťálové lebky (2008), ale autoři se prý nechtěli opakovat. Takže se opakují v pětce, která reprízuje i většinu dalších motivů z předchozích dílů: pátrá se tu po mocném artefaktu z dávné minulosti, citují se dávno zaniklé kultury, hodně se cestuje po světě a mezi akčními scénami se trousí suché hlášky.
„Nástroj osudu“ tak prostě dosazuje slova do křížovky s předem známou tajenkou. Artefakt – Antikythera, jakýsi analogový počítač, který před více než dvěma tisíci lety sestrojil Archimédés. Sidekick? Indyho kmotřenka Helena, dcera jeho dávného kolegy Basila. Padouch? Nacista Jürgen Voller, se kterým se Jones o Antikytheru přetahoval už na konci druhé světové války ve vlaku s kořistí mířícím do Berlína. Další dějiště? New York, Tanger, Egejské moře, Syrakusy na Sicílii.
Na koni, v tuk-tuku i v bombardéru
Po akčním intru ze zmíněného vlaku autoři (čtveřice scenáristů včetně režiséra Jamese Mangolda, který vystřídal Stevena Spielberga) odkryjí karty: ukážou představitele Indiana Jonese, Harrisona Forda, v celé jeho osmdesátileté kráse, a dají tak poctivě najevo, že od seniora nemůžeme čekat žádné velké akční výkony. Je samo o sobě obdivuhodné, že Ford ve věku, kterého se málokdo z nás dožije, ještě natáčí tenhle druh filmů. V „Nástroji osudu“ se akce dopouští hlavně na dopravních prostředcích od koně přes tuk-tuk po bombardér, aby měl snímek vůbec nějaké tempo a on ho fyzicky zvládl.
Když jsme u tempa, pátý Indiana Jones má spoustu neduhů vlastních mnoha současným, nominálně akčním filmům: je dlouhý, pomalý, přeplácaný, i když se v něm toho zas tak moc neděje, nemá rytmus a nemá vlastně ani moc sympatické postavy. Zejména Helena (Phoebe Waller-Bridge, autorka seriálu Potvora) je sobecká, arogantní, chamtivá, nezodpovědná a není proč jí fandit. Nad nijak zvlášť padoušským, prostě jen pragmatickým Vollerem v podání Madse Mikkelsena si zase nemůžeme nevzpomenout na hercova zlosyna z bondovky Casino Royale. Milý je klučina Teddy (Ethann Isidore), který ústřední dvojici pomáhá, ale ten jen opakuje roli Ke Huy Quana z Chrámu zkázy.
Ford pak Jonese podává coby vyhořelého, zahořklého dědka, který už nerozumí světu kolem sebe a tím spíš se noří do minulosti. Prostřednictvím hlavní postavy je ten film nečekaně trpký: zjistíme, že Indiana přišel ve válce ve Vietnamu o syna a i kvůli tomu se mu rozpadlo manželství, navíc ho vypoklonkují z pozice univerzitního profesora do penze. Profesor „na odpočinku“ žije v roce 1969, kdy Američané sice přistáli na Měsíci, ale jeho studenti jsou líní, letargičtí a tupí.
Důstojné uzavření
Takový pohled na mládež staří muži prostě mívají. A Indiana Jones 5 je film pro staré muže, kteří se chtějí nostalgicky ohlížet za minulostí – filmovou i svojí vlastní, kdy jako kluci hltali první tři díly. „Nástroj osudu“ stál ohromujících 300 milionů dolarů, které na výsledku nijak zvlášť vidět nejsou, ale z kin se určitě vrátí: nostalgie je mocná čarodějka. Snímek přitom nejenže nenabízí to, co bychom neznali z předchozích dílů série, ale dokonce se ani moc nevyrovná jiným dnešním akčním podívaným, které se přitom původní trilogií o Indiana Jonesovi inspirovaly. Z hlediska historického odkazu je však dobře, že pětka vznikla. Daří se jí celý cyklus a jednu z ikonických rolí Harrisona Forda poměrně důstojně uzavřít, a dokonce při tom otevírá i těžká témata: vedle zmíněného stáří nebo odpovědnosti třeba zoufalství válek, protože v tomhle filmu jde hned o tři najednou.
A ta všeprostupující nostalgie je zcela v řádu věcí: Indiana Jonese před víc než čtyřiceti lety vymysleli Steven Spielberg a George Lucas jako klukovští fanoušci akčních hrdinů ze 30. let 20. století, takže se teď kruh vlastně uzavírá.
Chybí tu ale jedna zásadní věc. Jak to, že dnešní woke mládež, z níž si pětka možná dělá legraci prostřednictvím Jonesových studentů, proti tomuhle filmu i celé sérii plamenně neprotestuje? Indiana Jones jako postava i fenomén je esencí šovinistických, kolonialistických, imperialistických a bůhvíjakých dalších neakceptovatelných významů. Akci už Indy nezvládá, je snadné si do něj kopnout, tak ať je divočina aspoň na internetech a v čajovnách!
