Plané naděje a nesmyslná nuda. Seriál Eliška a Damián by nefungoval v žádném století lidské historie
Dvanáctidílná pohádková romance Eliška a Damián s Emmou Smetana a Robertem Urbanem v hlavních rolích měla být hlavním tahákem televize Prima na letošní podzimní sezónu. Stanice slibovala „nádherné exteriéry, kostýmy a skvělé herecké obsazení“, místo výpravného seriálu ale dodala povídání v papundeklových kulisách.
Eliška Mlynářová žije v Praze roku 2023 a po matce zdědila marmeládovnu, kterou se pokouší udržet při životě; momentálně bojuje o velkou zakázku z Dubaje. Damiánova epocha je „rok 1750 a nějaké drobné“, jak ohlásí otravné vyprávění mimo obraz. Mladý šlechtic přebývá na zámku Veltrusy a má se ze státnických důvodů oženit s pruskou princeznou Frederikou, ale rád by si i nadále nezávazně užíval s prostými ženami a poflakoval se se svým kamarádem, alchymistou Matoušem.
Matouš vymyslí tinkturu, která způsobuje (jak? proč?) cestování časem. Damián začne nekontrolovaně odskakovat do naší současnosti, což před dvorem maskuje tím, že si musí odskakovat v úplně jiném významu. Pravidelně se plete pod nohy právě Elišce, která ho má nejprve za komparsistu, posléze za jedince vyšinutého, nebezpečného nebo obojí.
Těžko po jednom dílu soudit nosnost zápletky s cestováním v čase, zatím nerozvinuté, i chemii mezi hlavními postavami, zatím neexistující. Celkové ladění se v následujících epizodách ale těžko změní. Eliška a Damián není výpravná podívaná, i když jeden dva kvazihistorické interiéry lahodí oku a rokokové kostýmy nevypadají špatně, nýbrž takzvaný „nekonečný seriál“, jakkoliv limitovaný tuctem částí: toporně hrané postavy na sebe mluví v papundeklových kulisách několika málo prostředí a plní stopáž bez ohledu na dramaturgii nebo dynamiku vyprávění.
Rutinní režie, plochá kamera a chaotický střih by se daly přežít, kdyby se na obrazovce aspoň něco dělo, ale ono ne – a i nevyhnutelné situace slibující nějakou akci, jako třeba vůbec první setkání Elišky a Damiána, jsou zabité. Prostě se pořád mluví: správce zámku vysvětluje, že je správce, Damián a Matouš do tlachání sem tam hodí obrat typu „vzhledu není odpudivého“, aby jako že historie, nepříjemná Eliška všechny kolem sebe komanduje. Humor? Slovní hříčka „cool“ versus „kůl“ nebo etuda, v níž Damián zvědavě zkoumá vymoženosti moderní doby jako toaletní papír a samosplachovací pisoár. A co už je úplně nepochopitelné – chybějící děj nahrazuje vypravěč, který vysvětluje, že „Damián je zaskočený“, „Damiána čeká významná událost“, „tak skončil jeden neuvěřitelný den a bez dalších zádrhelů nastal další“ nebo „noc našim hrdinům plynula pomalu“.
A když už divák konečně skoro spí, přijde moment, nad kterým vytřeští zavírající se oči dokořán. Naprosto nesourodá sociálně-kritická linie (Eliščině kolegyni Jolaně manžel neplatí alimenty a vyhrožuje jí odebráním dětí) exploduje scénou, v níž křehká hlavní hrdinka složí na zem třikrát tak těžkého chlapa, aby se pak mohla blýsknout podprsenkou.
O tom, jaké naděje Prima v Elišku a Damiána vkládala, svědčí i agresivní způsob, kterým ho propagovala nejrůznějšími kanály. Soudě podle reakcí na sociálních sítích diváky takový nátlak spíše odrazoval. Nářez, který teď seriál od publika na internetu dostává, je kvůli tomu možná ještě o něco intenzivnější, ale nezasloužený není.
