Nejdůležitější film roku: Hranice Agnieszky Hollandové podává zásadní svědectví o současné Evropě
HRANICE polské režisérky AGNIESZKY HOLLANDOVÉ nevypráví zdaleka jen příběh syrské rodiny, která uvěřila režimu běloruského diktátora Lukašenka, že se může snadno dostat přes polskou hranici do Evropské unie. S obdivuhodnou suverénností, soucitem i zdravým naštváním napsaný a natočený film, který vznikl v rekordním čase v české koprodukci, se v Polsku promítá od 22. září. Vlastně i kvůli agresivním atakům tamních politiků ho za necelý měsíc vidělo už na 700 000 Poláků. Jaké budou reakce a návštěvnost u nás?
Na pražské premiéře se dlouze a dojatě tleskalo ve stoje, mnoho diváků zůstalo jako opařených, těžko se jim po konci promítání mluvilo; film, který už teď rezonuje globálně, Evropu nešetří a je to tak dobře.
Černobílé, silně emocionální drama z temného Bělověžského pralesa, plného divoké zvěře, kde si polská a běloruská pohraniční stráž, z nichž ani jedna nechce převzít zodpovědnost, přehazuje živé uprchlíky jako „fotbalový míč“, jak to definuje jedna z postav, v podstatě nahradilo práci médií i dokumentaristů, kterým byl na polsko-běloruskou hranici už od podzimu 2021 zakázán přístup. Právě černobílý vizuál je pro tak dramatický, místy brutální příběh založený na skutečnosti ideální: tlumí expresivitu a dává vyniknout důležitosti tématu, ke kterému ji, jak v nadsázce říká sama režisérka, inspirovali Putin, Lukašenko a Kaczyński.
Tři roviny
Scénář začal vznikat hned v roce 2021 na základě rešerší v terénu, nahrávek rozhovorů i díky svědectvím lidí, kteří u polsko-běloruské hranice bydlí; s Hollandovou jej napsali Maciej Pisuk a Gabriela Lazarkiewicz-Sieczko. Skládá se ze tří vyprávěcích rovin, které se na konci snímku spojí, završeny epilogem ne už z polsko-běloruské, ale z polsko-ukrajinské hranice v únoru 2022, kam po invazi Ruska na Ukrajinu přicházejí ukrajinské ženy a děti.
První linií je příběh syrské rodiny, která letí do Minsku se dvěma dětmi, nemluvnětem a dědečkem: posléze se k nim přidává afghánská učitelka angličtiny Leila (Behi Djanati Atai). Režisérka zde mimochodem obsadila etnické herce, syrská rodina je skutečně kompaktně syrská, její jednotliví členové mají stejný přízvuk, oba dětští představitelé navíc zažili skutečný útěk ze Sýrie do Turecka, když byli malí. Jak pokojně se jim na začátku filmu cestuje v letadle, jak moc se těší, až uvidí příbuzného, který už delší dobu žije ve Švédsku a za kterým se chystají…
Rosa z bodlin
Druhá linie snímku pak sleduje příběh mladého polského pohraničníka (hraje jej třiadvacetiletý Tomasz Włosok, vycházející hvězda polského filmu), který se snaží vyznat v paranoidní xenofobii, kterou na příkaz vlády vytvářejí jeho hysteričtí nadřízení. Třetí příběhová linka je věnována punkově až partyzánsky organizovaným aktivistům ze spolku Hranice, kteří ilegálním imigrantům v rámci možností poskytují léky, právní poradenství, jídlo a v neposlední řadě lidské zacházení. Důležitou, vlastně symbolickou postavou je pak psycholožka Julia v podání vynikající polské herečky (a také aktivistky) Maji Ostaszewské.
Film s atmosférou někdy až dystopickou velice přesně ví, co chce říct, a říká to s velkou dávnou křehké vizuální poezie a nesmlouvavě, drsně a až s děsivou srozumitelností. Ta obrovská radost, když se skupinka uprchlíků poprvé dostane do Polska! Jsme v Evropské unii! Jsme zachráněni! Radují se až do první násilné deportace zpátky do Běloruska, do prvního zběsilého útěku, do první rány obuškem. Jsou ale utečenci, jejichž děti musejí pít rosu z konečků bodlin jehličnatých stromů, ještě považováni za lidské bytosti? A je tedy Evropa stále ještě pyšnou kolébkou civilizace, lidských práv, demokracie, vzdělanosti, humanity a tak dále?
Síla filmu
Na Oscara třikrát nominovaná režisérka Agnieszka Hollandová (za snímky Bittere Ernte, Evropa, Evropa a V temnotě) se nikdy netajila tím, že točí filmy proto, aby změnila svět. Snímkem Hranice se jí to podařilo; připomněla tak, jakou sílu a důležitost může mít celovečerní hraný film.
V Polsku byla Hollandová vrcholnými politiky označována jako Hitler, Stalin i Putin, bylo jí vyčítáno, že není Polka a že by měla z Polska vypadnout. Před začátkem Hranice navíc měla všechna polská kina promítat půlminutový vládní propagandistický spot o nutnosti ochrany hranic. Ten se ale nakonec před diváky vůbec nedostal; tamní kinaři a kinařky jej svorně odmítli. Režisérka pak strávila během premiéry v Polsku týden s 24hodinovou ochrankou dvou bodyguardů. Ale až se do své rodné země podle svých slov vrátí na konci listopadu, doufá, že už bude situace klidnější. Efekt těchto agresivních výpadů, které souvisely s předvolební kampaní, byl totiž spíš opačný: Polsko nyní čeká skládání pestré vlády s tím, že vládní strana PiS sice vyhrála volby, ale vládu bude nejspíš sestavovat opozice.
Film, který měl s globálním ohlasem světovou premiéru v Benátkách, kde získal Zvláštní cenu poroty, byl také představen na festivalu v Torontu a v New Yorku. Hranici čeká další cesta Evropou i zbytkem světa, v Čechách ji můžete vidět od 19. října.
