Volavky nejsou čím se zdály být. Tvůrce světů Mijazaki odlétá na křídlech potměšilé fantazie
Ve filmech japonského tvůrce Hajaa Mijazakiho skutečnost těsně sousedí se snovými říšemi s jinými pravidly a zákonitostmi, lidé se v nich setkávají s fantaskními postavami a dobro a zlo jsou daleko rozvolněnější kategorie, než na jaké jsme zvyklí z mainstreamové animované produkce. Údajně finální Mijazakiho snímek Chlapec a volavka je cestou k nalezení sebe sama i rovnováhy světa.
Chlapec je prostě chlapec: dvanáctiletý Mahito. Volavka je potměšilý skřet, který se v ptačím těle obratně schovává; nedozvíme se proč. A taková Kiriko může být zároveň trpasličí služebná z velkoryse prostorného venkovského domu, odvážnou mořskou amazonkou i dřevěným amuletem tak akorát do kapsy, ve všech podobách v kimonu s motivem kormidla. A papoušci alexandři, u nás malí a roztomilí, jsou tady pořádně vypasení, žerou lidi a rádi mají po ruce talířky a nabroušené nože, kdyby se nějaký člověk zrovna naskytl. Krásné může být nebezpečné, děsivé nám může pomoct, všechno se mění a svět se hrozí zhroutit, pokud se o něj nestaráme.
Mahito přijde v děsivém požáru nemocnice o maminku Hisako; Japonsko je třetím rokem v druhé světové válce. Chlapec se i s tatínkem odstěhuje na venkov do domu své tety Natsuko, která se má brzy stát jeho macechou. V nové škole ho kluci nepřijmou, a tak si kamenem sám rozbije hlavu, aby tam už chodit nemusel. Do Mahitovy pozornosti se vtírá otravná volavka a nedaleko od vzdušného a prosvětleného domu se tyčí temná věž stíněná vegetací...
Bezbřehá imaginaci
Chlapec a volavka rozhodně nejsou kamarádi od začátku, Mahito musí ptákovi nejdřív prostřelit zobák vlastnoručně vyrobeným lukem a šípem, aby opeřenec spolupracoval a komunikoval. Ale jakmile spolu protečou podlahou věže (proč ne?), rozpoutá se série dobrodružství, v nichž spolu ukují vzájemně výhodné parťáctví.
Snově volným řetězením příhod, nevyhraněností postav na ose dobro-zlo, fantaskními prostředími i mnoha detaily (dívka Himi vypadá jako Alenka v říši divů, i když spíš od Disneyho než v původních knižních ilustracích) snímek připomíná tvorbu Lewise Carrolla. Ale to je jen jedna z mnoha asociací: Mijazaki se evidentně inspiruje mýty a pohádkami z nejrůznějších kultur, o vlastní bezbřehé imaginaci nemluvě.
Uvnitř věže se tak rozkládají celé světy včetně moře, kde Kiriko uloví obřího mloka, nebo říše oněch krvelačných papoušků. Nebo je věž do těchhle světů pouze branou? Popřípadě – co když se celá ta féerie odehrává jen v Mahitově zraněné hlavě? Na tom příliš nezáleží, stejně jako na kauzální logice, kterou tu nahrazuje logika snová. Mahito a pan volavka mají navenek hlavní úkol zachránit a přivést domů těhotnou Natsuko, která se do věže zatoulala, ale úkolů – nebo questů – je tu mnohem více. Chlapec se musí především vyrovnat se ztrátou matky, dospět a naučit se, že svět je potřeba udržovat v rovnováze. Tu ve věží zajišťuje postava Mahitova prastrýce, figura stejně tajemná jako problematická.
Výjimečná a originální animace
Mijazaki a studio Ghibli se opět vyjadřují vypiplanou 2D animací, která je místy zdánlivě jednoduchá a „plochá“, ale zároveň plná dechberucích detailů. Nejrůznější zvířectvo, vegetace, interiéry fantaskních budov, všechno hraje pro celek, v němž se může objevit všechno i nic. Dějově snímek někdy působí až příliš bohatě, například zapojení knihy Jak žiješ? Jošina Genzabura je velmi volné. Desítky dílčích nápadů ale podtrhují, čím je Mijazakiho tvorba v kontextu světové animace tak výjimečná a originální: například bytosti warawara, čekající na narození v našem světě, samozřejmě připomenou podobný motiv v pixarovce Duše, kde je nicméně zpracovaný povrchně a infantilně.
Brzy třiaosmdesátiletý Mijazaki už několikrát ohlásil, že s filmařinou končí. Chlapec a volavka má být jeho „už opravdu“ finálním snímkem. Možná nejde o tak nesmrtelné a vnitřně soudržné dílo jako jeho Cesta do fantazie, Princezna Mononoke nebo Můj soused Totoro a coby první seznámení s autorovou tvorbou může být poměrně náročné (a rozhodně nic pro menší děti), ale stále jde o film s nezaměnitelnou poetikou svého tvůrce. Českého diváka navíc potěší vynikající dabing v čele s Miroslavem Táborským v roli volavky, kterou v anglické verzi mluví Robert Pattinson.
